Článek
Chtěli jsme jen přistavět malou verandu a zimní zahradu. Znělo to jednoduše. Ale v Česku je cesta od nápadu k realizaci dlážděna nekonečným množstvím formulářů, razítek a potvrzení. A já jsem byl odhodlaný tu cestu projít až do konce.
Stalo se to mou prací na plný úvazek. Strávil jsem desítky hodin studováním stavebního zákona, obíháním úřadů a sháněním všech potřebných dokumentů. Potřeboval jsem vyjádření od hasičů, od hygieny, od památkářů (i když naše chalupa je obyčejná stavba z osmdesátých let), od sousedů a od správce sítě. Každý ten papír znamenal hodiny čekání ve frontách, boj s neochotnými úředníky a pocit naprosté beznaděje. Ale já jsem vytrval.
Konečně nastal den D. Den, kdy jsem měl v ruce kompletní, perfektně seřazenou složku obsahující všechny požadované dokumenty. Bylo to mistrovské dílo. Každý formulář byl vyplněn, každý plánek byl orazítkovaný. Cítil jsem se jako Indiana Jones, který právě našel svatý grál. S touto složkou v podpaží, plný naděje a očekávání, jsem se vydal na stavební úřad.
Samotný úřad byl místem, kde umírá radost. Vydýchaný vzduch, ošoupané linoleum a tichá, depresivní atmosféra čekárny plné dalších zoufalců. Vzal jsem si pořadové číslo a čekal. A čekal. Po dvou hodinách, které mi připadaly jako věčnost, se na tabuli konečně rozsvítilo mé číslo. Okénko číslo 3.
Za přepážkou seděla žena ve středních letech. Na tváři měla výraz naprosté, totální lhostejnosti, který si úředníci pěstují léta praxe. „Dobrý den,“ pozdravil jsem co nejmileji a s hrdostí jsem před ni na pult položil svou objemnou složku. „Jdu si podat žádost o stavební povolení. Měl bych mít všechno kompletní.“
Paní úřednice si beze slova vzala mou složku. Nasadila si brýle a začala listovat. Každé otočení stránky bylo doprovázeno tichým, ale pro mě velmi hlasitým šustěním. Sledoval jsem její tvář a snažil se v ní najít nějaký náznak emoce. Nic. Byla to dokonalá pokerová hráčka.
Listovala dál a dál. A já jsem cítil, jak mi stoupá nervozita. Co když jsem něco zapomněl? Co když jsem něco špatně vyplnil? Po deseti minutách mučivého ticha konečně zvedla hlavu. A já jsem věděl, že je zle.
„Tohle vám takhle nemůžu vzít,“ řekla a její hlas byl stejně bezbarvý jako stěny té kanceláře. „Cože? Proč? Vždyť tam mám všechno!“ vyhrkl jsem. „Máte,“ přikývla. „Ale tady ten formulář,“ ukázala na jeden papír, „to je starý tiskopis. Od minulého měsíce platí nový. Musíte to vyplnit znovu.“
Cítil jsem, jak se mi vaří krev. „Ale vždyť je obsahově úplně stejný! Jen má jiné záhlaví!“ protestoval jsem. „To je možné,“ řekla. „Ale předpis je předpis. Bez nového formuláře vám to nevezmu.“ A podala mi složku zpátky.
Strávil jsem další den sháněním nového formuláře, jeho vyplňováním a opětovným čekáním ve frontě. Když jsem se konečně dostal znovu k okénku číslo 3, paní úřednice si složku znovu převzala. Znovu listovala. A znovu našla chybu. Tentokrát chyběl jeden podpis od souseda, který byl zrovna na dovolené.
Celý ten proces se opakoval ještě dvakrát. Pokaždé se našla nějaká nová, absurdní maličkost, kvůli které byla má žádost nekompletní. Ale já jsem se nevzdal. Bojoval jsem. Až konečně, po dalším týdnu, jsem před ní stál znovu. A tentokrát, po další zdlouhavé kontrole, konečně přikývla.
Sáhla po velkém, kulatém razítku. Ten zvuk, když dopadlo na můj formulář, byl pro mě jako rajská hudba. PŘIJATO. Pak vzala malý, růžový papírek, napsala na něj číslo jednací a podala mi ho. „Tady máte potvrzení o podání žádosti,“ řekla.
Cítil jsem obrovskou úlevu. Dokázal jsem to. Porazil jsem byrokratickou saň. „Děkuji mockrát,“ řekl jsem upřímně. „A… jaká je teď, prosím, lhůta na vyřízení?“
Paní úřednice zvedla hlavu od svých papírů a poprvé se na mě podívala. A na její tváři se objevil úsměv. Nebyl to milý úsměv. Byl to zvláštní, cynický, téměř soucitný úsměv člověka, který zná pravdu, kterou já ještě ne.
„Tady máte to potvrzení,“ řekla a postrčila ten růžový papírek ke mně. „Ale nic od toho nečekejte.“
S těmito slovy zaklapla desky mé žádosti, čímž náš rozhovor definitivně ukončila, a s hlasitým „Další, prosím!“ se vrátila do svého světa formulářů a razítek.
Zůstal jsem stát u přepážky a zíral na ten malý kousek papíru v mé ruce. Její slova mi zněla v uších. „Nic od toho nečekejte.“ Co to mělo znamenat? Že to bude trvat věčnost? Nebo že mi to stejně zamítnou? Ta její věta, pronesená s klidem a úsměvem, byla mnohem horší než všechny předchozí problémy. Vzala mi to jediné, co mi po těch třech měsících boje zbylo. Vzala mi naději.
Odešel jsem z toho úřadu a cítil jsem se naprosto prázdný. Můj boj neskončil vítězstvím. Skončil jen tím, že jsem byl oficiálně vpuštěn do čekárny. Do byrokratického očistce, kde můj sen o malé verandě bude ležet měsíce, možná roky. A já od toho nemám nic čekat. Ten malý růžový papírek v mé kapse nebyl potvrzením. Byl to epitaf mého optimismu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
