Článek
Je to už více než 30 let, co nás opustil. Přesto, když dnes pustíte rádio a náhodou tam zahrají „Anděla“ nebo „Bratříčku, zavírej vrátka“, naskočí vám husí kůže. Karel Kryl nebyl jen zpěvák. Byl to svědomí národa. Byl to ten malý, vzteklý chlapík, který se nebál říct císaři, že je nahý, i když ho to stálo domov, rodinu a nakonec i zdraví. Většina z nás si ho pamatuje jako symbol roku 1968. Jako kluka, který zpíval proti ruským tankům. Ale jeho skutečná tragédie se neodehrála v srpnu 68. Ta přišla mnohem později, když zjistil, že svoboda, o které snil, má hořkou pachuť.
Představte si tu situaci. Jste nejslavnější zpěvák v zemi, lidi vás nosí na rukou. A najednou musíte utéct. Ne proto, že chcete, ale protože víte, že jinak vás zavřou a zničí. Karel Kryl v roce 1969 emigroval do Německa. Myslíte si, že si tam žil jako hvězda? Kdepak. „Tady nejste umělec, Herr Kryl, tady se pracuje,“ slyšel v Mnichově. A tak tento citlivý básník, jehož ruce byly zvyklé jen na struny kytary, nastoupil do továrny BMW k pásu. Dřel jako mourovatý, dýchal výpary, ničil si zdraví. A po večerech psal písně plné stesku po domově, po mamince, kterou nechal v Československu, a po rodné řeči. Dvacet let žil v cizině. Dvacet let doufal, že se vrátí domů a všechno bude dobré.
Návrat, který bolel víc než odchod Listopad 1989
. Náměstí jsou plná, klíče cinkají. Karel Kryl se vrací. Národ šílí nadšením. Zpívá s Karlem Gottem hymnu na balkoně Melantrichu. Vypadá to na happy end jako z amerického filmu. Jenže Karel nebyl hloupý. Měl oči otevřené. A to, co viděl, se mu nelíbilo. Zatímco ostatní ještě slavili euforii ze svobody, Kryl už viděl, jak staří komunisté převlékají kabáty a stávají se z nich noví kapitalisté. Viděl, jak se rozkradači majetku stávají váženými podnikateli. A neváhal to říct nahlas. „Ti, co nás léta týrali, nás teď vyhazují z práce,“ zpíval ve svých nových písních. A najednou se stalo něco strašného. Ti samí lidé, kteří ho před pár měsíci vítali jako hrdinu, na něj začali pískat. „Mlč, Karle! Nekaž nám to! Buď rád, že je svoboda!“ křičeli na něj. Politici, v čele s Václavem Havlem, ho začali ignorovat. Byl pro ně nepohodlný. Byl jako ten pověstný osina v zadku. Nechtěli slyšet pravdu o tom, že se „sametová revoluce“ mění v honbu za penězi a mocí.
Puklo mu srdce žalem?
Karel Kryl zůstal sám. Znovu. Tentokrát ale doma, ve vlastní zemi. Cítil se zrazený. Ne komunisty, od těch to čekal. Ale svými přáteli, svými „bratříčky“. „Česko je krásná země, ale žijí v ní divní lidé,“ říkával smutně ke konci života. Stres, zklamání, cigarety a pocit absolutního nepochopení si vybraly svou daň. 3. března 1994, jen měsíc před svými padesátinami, jeho srdce dotlouklo. Oficiálně infarkt. Ale jeho blízcí vědí své. Karla Kryla utrápil smutek. Smutek z toho, že láska a pravda sice možná zvítězily na standartě prezidenta, ale v reálném životě dostaly na frak od lži a nenávisti.
Měl pravdu, a to se neodpouští
Když se dnes podíváme kolem sebe, na aroganci moci, na to, jak bohatí bohatnou a chudí chudnou, na to, jak se spravedlnost často vyhýbá těm vlivným – nemáte pocit, že Karel Kryl měl pravdu? Jeho písně jako „Demokracie“ nebo „Píseň Neznámého vojína“ jsou dnes snad ještě aktuálnější než v devadesátých letech. Varoval nás. Říkal nám, že pokud si nedáme pozor, vyměníme jednu totalitu za druhou – totalitu peněz. Nedali jsme si pozor. A Karla jsme nechali umřít s pocitem, že je jen uštěkaný kverulant. Až si dnes večer pustíte zprávy a budete kroutit hlavou nad tím, co se to v naší zemi děje, vzpomeňte si na malého muže s kytarou. On to věděl. A možná je dobře, že už tu není. Protože kdyby viděl dnešní svět, zřejmě by mu to srdce puklo podruhé.
A co vy? Posloucháte ještě Karla Kryla? Nebo vám jeho texty přijdou moc smutné a složité? Napište nám do diskuze, která jeho píseň je vaše srdcovka.
Zdroje:
KLIMT, Vojtěch. Akorát že mi zabili tátu: příběh Karla Kryla. 3., upr. a dopl. vyd. Praha: Galén, 2010. ISBN 978-80-7262-654-0.
Dokumentární cyklus ČT: Příběhy slavných
Český rozhlas Dvojka: Karel Kryl
Paměť národa
