Článek
Co je to gulag?
Pod pojmem gulag rozumíme rozsáhlý systém pracovních a koncentračních táborů rozesetých na území celého Sovětského svazu od zakarpatské oblasti až po Dálný východ. Tímto systémem prošlo mezi lety 1920 až 1953 podle odhadů historiků na osmnáct milionů lidí z nichž minimálně 1,5 milionu lidí zemřelo. Do těchto táborů mířili běžní kriminálníci, především do nich však komunistický režim odklízel politické vězně, osoby nepohodlné kvůli jejich národnosti, náboženství a nezřídka kdy také osoby, které se nikdy nedozvěděly proč v gulagu skončily.
Slovo gulag je ve skutečnosti zkratkou ruského překladu pojmu Hlavní zpráva táborů, Glavnoe Upravlenie LAGerej. Tuto organizaci spravovalo Ministerstvo vnitra tehdejšího Sovětského svazu. Popis v táboře byl především pro politické vězně naprostým peklem. Zažívali brutální fyzické i psychické násilí ze strany dozorců i kriminálních spoluvězňů. Kromě toho museli snášet také nelidské pracovní podmínky. Kromě občanů Sovětského svazu byli do gulagu umisťováni i občané řady dalších zemí. Kromě Poláků, Maďarů i příslušníků jiných národů to byli bohužel i Čechoslováci.
Celý systém byl rozdělen na 500 lokálních velitelství, pod která spadaly jednotlivé tábory, odhaduje se, že jich bylo dvacet až třicet tisíc. Původní myšlenka na zřízení tohoto systému pro likvidaci politických odpůrců pochází již od Lenina a realizována začala být v roce 1920. Od roku 1929, kdy již byl u moci Stalin, došlo k výraznému rozšíření celého systému. Největšího „rozmachu“ dosáhl gulag ve třicátých letech. Zlom znamenala až Stalinova smrt a oficiálně byl gulag zrušen v roce 1960. Pro desítky tisíc Čechoslováků bohužel až příliš pozdě.
Čechoslováci v gulagu
Českoslovenští občané se do gulagu dostávali v několika etapách. Za to první považujeme meziválečné období. V této době se pozornost sovětských represivních složek soustředila především na válečné zajatce i legionáře, později pak také na kolonisty, kteří do Ruska odcházeli v průběhu druhé poloviny 19. a začátkem 20. století za lepším životem. Obrovské množství zatčených československých občanů žijících v té době v Sovětském svazu je spojeno s obdobím takzvaného Velkého teroru mezi lety 1936–1938. Jejich obviněními byli většinou špionáž a kontrarevoluce.
Další období masového umisťování československých občanů do gulagu je spojeno s Druhou světovou válkou. Po obsazení Čech a vzniku Slovenského štátu prchala řada Čechů a také Slováků, kteří se cítili ohroženi Německem, resp. Maďarskem, právě do Sovětského svazu. Bylo mezi nimi samozřejmě i mnoho Židů. V Sovětském svazu však byli většinou okamžitě zatýkáni za ilegální přechod hranic a za domnělou špionáž většinou také odsouzeni a odesláni do gulagu.
Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a obnovením diplomatických styků mezi československou exilovou vládou a Sovětským vedením byla na začátku roku 1942 část Čechoslováků propuštěna, aby z nich mohla být formována Československá vojenská jednotka v Sovětském svazu. Je však třeba zdůraznit, že amnestie československých občanů byla ve skutečnosti pouze částečná a mnoho z těch, kteří byli odsouzeni za domnělou špionáž, se propuštění nedočkalo.
V rámci pobytu v gulagu čekala vězně tvrdá resocializace podle představ sovětských pohlavárů.
Perzekuce Československých občanů v poválečném období
Třetí období masových represí vůči Československým občanům začalo v roce 1945 ihned po osvobození Československa. S frontovými jednotkami Rudé armády přicházeli do Československa i jednotky NKVD či kontrarozvědky SMĚRŠ. Ty měly za úkol vyhledávat příslušníky sovětské emigrace, tedy lidí, kteří k nám přicházeli po bolševické revoluci, nyní již však byli československými občany. Stejně tak byli do Sovětského Svazu odvlečeni také Češi, kteří měli v minulosti například kritické postoje vůči Sovětskému režimu. Platilo to pro Čechy, stejně jako pro Slovensko. Speciální případ potom tvořila Podkarpatská Rus, kterou muselo Československo Sovětskému svazu po válce postoupit.
V gulagu končili také váleční zajatci československé národnosti, kteří bojovali na straně Německa, Maďarska či v rámci slovenských jednotek. Jednalo se především o sudetské Němce či Slováky a příslušníky maďarské menšiny na Slovensku. V rámci poválečného unášení československých občanů do Sovětského Svazu skončila v gulagu i řada významných osobností. Nejznámějším z nich byl pravděpodobně Československý generál ruského původu Sergej Vojcechovský. Ten v gulagu v roce 1951 také zemřel.
Za zmínku stojí také osud dalšího legionáře a prvorepublikového právníka Františka Poláka. Ten byl v gulagu uvězněn na začátku Druhé světové války. V rámci amnestie v roce 1942 byl sice propuštěn, aby mohl vstoupit do Československé vojenské jednotky, Sovětská strana si ale jeho propuštění rozmyslela. K tomu, aby jej mohla znovu zatknout však potřebovala, aby byl z československé armády v Sovětském Svazu propuštěn.
Velitel Československé jednotky a pozdější prezident republiky, plukovník a následně generál Ludvík Svoboda sovětskému přání vyhověl, ačkoliv velmi dobře věděl, co to bude pro Poláka, československého občana, znamenat. František Polák se tak do gulagu vrátil a na další propuštění si musel počkat až do roku 1947. Po návratu a komunistickém převratu v Československu utekl Polák do americké okupační zóny a stal jedním z nemnoha Čechoslováků, kteří mohli podat o gulagu vyčerpávající svědectví.
Závěrem
Především persekuce československých občanů v poválečném období je temnou skvrnou také na činnosti tehdejších československých vlád, které nejenže nebyly schopné zastavit unášení československých občanů, ale ani proti němu silněji neprotestovali. Osud Československých občanů, kteří si prošli gulagem je možná i proto v dnešní době bohužel nepříliš známý. I přes krutost této etapy naší historie, nebo spíše právě kvůli ní, je tak třeba si jí připomínat.
Zdroje
1) V gulagu skončily tisíce Čechů, jejich osudy se dostávají z archivů až teď
2) Z nacistických věznic a táborů do sovětského Gulagu
3) Gulag Online — virtuální muzeum
