Článek
Svobodné a demokratické Československo, stát vybudovaný T. G. Masarykem, přestal existovat 25. února 1948. V tento den (do dějin vstoupil jako Vítězný únor) byla pohřbena demokracie na celých dlouhých 41 let. V počátcích vlády řádili komunisté jako černá ruka, první měsíce se nesly v duchu vykonstruovaných soudních procesů, tedy politických čistek, jejichž prostřednictvím se totalitní režim zbavoval nepohodlných.
Ve 40. letech se v Československu zrodila generace výjimečných hokejistů. Dream team vedený Bohumilem Modrým, Vladimírem Zábrodským a Augustinem Bubníkem vybojoval v roce 1947 titul mistrů světa, o rok později skončili druzí na olympijských hrách ve Svatém Mořici ve Švýcarsku. A cinklo to i potřetí, roku 1949 se stali opět mistry světa. Psala se hokejová pohádka.
Březen roku 1950, národní tým Československa čekalo mistrovství světa v Londýně. Z pohledu fanoušků se jednalo o mimořádnou sportovní událost, od dokonale sestaveného a sehraného mužstva se opět očekával velkolepý výsledek. Realita byla ovšem jiná. Zasáhla strana. Nekompromisně.
A budete doma!
Komunisté se na poslední chvíli rozhodli československé medailové naděje za hranice státu nepustit. Proč? Komunističtí pohlaváři se obávali úspěšné sportovce na západ vyslat – co kdyby se už do své domoviny nevrátili?! Obavy nebyly až tak plané, jelikož krátce před tím emigroval tenista Jaroslav Drobný a krasobruslařka Ája Vrzáňová. Právě v tomto okamžiku se začíná psát další velice smutná kapitola z dějiny komunistického Československa.
Vedení KSČ přišlo s plánem, jak výjezdu hokejistů zabránit. V oficiálním prohlášení se operovalo s nepravdivou záminkou, že Britové odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. Ze solidarity tak neměli odcestovat ani hokejisté, i když chtěli odjet i bez komentátorů. Zkrátka správní občané socialistické země drží basu.
Pravda bylo taková, že Británie víza vydala, konzulát je dokonce vyvěsil v informačních vitrínách v centru města. Vynalézavost stany neznala mezí a vždy si dokázala poradit. Světe, div se, informační tabule byly jednoduše policií pobity prkny. Mladí odhodlaní muži byli rozhodnutím zdrceni i znechuceni. Zákaz odcestovat. Nemoci hájit svoji zemi. Neposílit národní hrdost.
Přátelské posezení u piva. Ale kdepak!
Mužstvo se 13. března (toto datum znamenalo definitivní konečnou a zákaz odjet hájit československé barvy na světovém šampionátu) sešlo v tzv. Zlaté hospůdce, což byl „pseudonym“ restaurace U Herclíků stojící poblíž Národního divadla, kterou vlastnil bývalý hokejista Mojmír Ujčík. Popíjeli, bavili se. S přibývajícími hodinami a se zvyšujícím se množstvím alkoholu v krvi získávali kuráž, naopak ztráceli ostych i ostražitost. Pomlouvali komunistický režim, nebrali si servítky, pro hrubé slovy nešli daleko. Lokálem se nesla ostrá slova jako „svině komunistický, lumpové, lháři“. Zesměšňovali také tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého. Bohužel pro ně. V hospodě nechyběli udavači. StB dostala jasné echo od hostům, kterým chování hlučné společnosti vadilo. Zavolali policii, protože mladíci hanobili socialismus. Z národních hrdinů se ve vteřině stali vyvrhelové a psanci.
Byli zbiti a odvezeni do vyšetřovací vazby. Rozjel se obvyklý kolotoč komunistických výslechů, mučení, ponižování a zastrašování. Celý proces trval půl roku, pak padl rozsudek. Nešťastníci byli označeni jako nenapravitelní nepřátelé lidově demokratického zřízení a ve vykonstruovaném procesu odsouzeni za velezradu či špionáž. Údajně byli rozhodnuti v Londýně zůstat a organizovat protistátní činnost. Odsouzence rozdělili na hlavní viníky – rozsudek: velezrada. Jejich komplice pak odsoudili za pobuřování proti republice. Zlaté hochy nazvaly jako flinky, kteří se do reprezentace dostali naprostým omylem a nic nedokázali. Protistátní skupina s pracovním názvem Modrý a spol. byla rozmetána. Hokejisté dostali tresty v rozmezí od osmi měsíců do patnácti let. Jejich novým domovem se staly Bory, Pankrác nebo lágry v Jáchymově.
Smutný konec gólmana Bóži
Komunisté si nejvíce smlsli na brankáři Bohumilu Modrém, dostal 15 let. Hokejový hrdina sice přežil nelidské zacházení, kruté mučení, těžbu uranu bez jakékoli ochrany, ovšem s těžce podlomeným zdravím. Na svobodu byl z tvrdého komunistického lágru propuštěn v polovině 50. let, avšak následkem radioaktivního záření záhy zemřel. A největším paradoxem a hříčkou osudu byl fakt, že Modrý už v inkriminovaný čas nebyl součástí národního mužstva, navíc onen den ani přímým účastníkem hokejového sedánku, protože byl na dovolené. Přesto si jej režim vyhlédl jako obětního beránka a označil ho za vůdce celého spiknutí. Jako cíl byl totiž velice lákavý. Národ jej miloval, manželka pocházela ze Švýcarska, v minulosti se hlásil k národně sociální straně, toužil se stát profesionálem v NHL.
Další tresty zněly takto: Augustin Bubník 14 let, Stanislav Konopásek 12 let, Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem 10 let, Josef Jirka 6 let, Zlatomír Červený 3 roky, Jiří Macelis 2 roky, Přemysl Hainý a Antonín Španinger 1 rok a Josef Štock obdržel 8 měsíců. Mezi nešťastníky bylo nakonec 6 šťastlivců, kteří trestu unikli – Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Václav Bubník, Vlastimil Bubník, Čeněk Pícha a Vladimír Zábrodský.
Ať žije prezident!
Prezident Antonín Zápotocký
Prezident Antonín Zápotocký v lednu 1955 vyhlásil amnestii, svobody se tedy dočkali hokejisté s nejvyššími tresty. Rok 1968, tedy doba, kdy Československu blikla krátká naděje v podobě tzv. socialismu s lidskou tváří, přinesl rehabilitaci nevinně odsouzených sportovců. Nejvyšší soud zrušil rozsudek z roku 1950. Shledal, že se sportovci ničím neprovinili. Bojovníci úpět nazuli hokejovou výstroj a naskočili na led. Bohužel svá nejlepší léta strávili ve vězení. Ti nejodolnější hráli první ligu, zbytek zakotvil v nižších soutěží nebo trénovali.
Dodnes zůstává záhadou role kapitána Vladimíra Zábrodského. Prvotřídní hráč, silná osobnost, ale také egoista s oblibou v povýšeneckém jednání vůči spoluhráčům. Někteří odborníci se domnívají, že byl udavač a na politickém procesu měl lví podíl. Jiní jej zase brání. Historie je neúprosná a rozhodně ho můžeme jako člověka plného rozporů vnímat. V 50. letech hrál za Spartu, v 60. letech mu soud udělil podmínku za účast v podvodech sázkové kanceláře, což znamenalo konec kariéry. V roce 1965 se stal informátorem StB a ve stejném roce emigroval do Švýcarska. Názor si udělejte sami.
Zdroje
1) 50. léta byla tragická i pro hokej – mistři světa skončili ve vězení
2) Strana rozhodla: Vinni. A z hokejových mistrů světa byli nepřátelé a vězni
