Článek
Můj život je malý. Scvrkl se na trasu práce–byt a občasný nákup v nejbližším Lidlu. Žádné koníčky. Žádní noví přátelé. Žádné zážitky. Jen přežívání. A já se neustále ptám proč. Proč se tak panicky bojím světa? Odpověď je vždycky stejná. Je schovaná v ozvěnách křiku z našeho starého panelákového bytu.
Naše rodina byla bojiště. Táta s mámou na sebe neustále řvali. Hádky o peníze, o nevěru, o úplné maličkosti. Někdy létaly i věci. Mezi tím vším jsme byli my – já a můj mladší bratr. Žádné objetí, žádná pochvala, žádná něha. Jen kritika, soudy a napjaté ticho. Byla jsem jejich poslíček. „Běž řekni tátovi, že jestli se okamžitě nevrátí, tak volám jeho matce.“ Byla jsem jejich zpovědník. Máma mi s pláčem vyprávěla o tátových dluzích a o tom, jak je nešťastná. Bylo mi deset a na ramenou jsem nesla tíhu jejich zničeného manželství.
V patnácti jsem se zhroutila. Začala jsem pít, řezat se, dva měsíce jsem nechodila do školy. Když to naši zjistili, vyděsili se. A najednou se stal zázrak. Přestali na sebe křičet. Byli na mě hodní. Táta se mě ptal, jak se mám. Máma mi vařila oblíbená jídla. Byly to dva měsíce největšího klidu, jaký jsem kdy doma zažila. A já jsem se začala uzdravovat.
Ale jakmile jsem se uzdravila, jakmile jsem přestala být ten akutní „problém“, všechno se vrátilo do starých kolejí. Křik. Hádky. Ignorace. A já jsem se tehdy, aniž bych si to uvědomovala, naučila tu nejzrádnější lekci svého života.
Co je tedy ten omezující blud, který mě teď, o třináct let později, drží zavřenou v bytě, zatímco venku svítí slunce? Dlouho jsem si myslela, že je to prostě strach ze světa. Strach z lidí. Strach z neznáma. Ale dnes, když sedím v tomhle tichu, které jsem si sama zvolila, mi to dochází.
Ten blud je mnohem zákeřnější. Zní takhle: „Když ti bude dobře, všichni tě zase opustí.“
Můj mozek si spojil uzdravení se ztrátou péče a lásky. Moje podvědomí se naučilo, že jediný způsob, jak si udržet alespoň zdání bezpečí a zájmu, je být nemocná. Být v problémech. Být ta, co potřebuje zachránit. Protože jakmile jsem byla „v pohodě“, péče zmizela a začalo zase peklo.
A proto se tak bojím „žít“. Protože žít znamená být zdravá, šťastná, soběstačná. A moje nejhlubší, nejprimitivnější část se bojí, že když budu opravdu zdravá a šťastná, budu zase úplně sama. Opuštěná. Znovu zrazená. Tím, že se držím ve svém malém, bezpečném vězení, se podvědomě chráním před opakováním toho nejhoršího traumatu.
Tohle zjištění bolí. Je to kruté a absurdní. Ale poprvé tomu rozumím. Poprvé vidím tvář toho nepřítele, který mi krade život. Není to svět venku. Je to ten vyděšený patnáctiletý teenager uvnitř mě, který si myslí, že ho utrpení ochrání před bolestí. A já teď musím najít způsob, jak ho přesvědčit, že se mýlí.
Cítíte se také, jako by vám strach bránil žít život naplno? Hledáte odpověď na to, co vás drží zpátky? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Pojmenovat svůj strach je první krok k jeho překonání.
