Článek
Vzal jsem si na dnešek v práci volno. Ne kvůli dovolené. Jel jsem za rodiči do Příbrami, abych tátovi pomohl s něčím na zahradě. Nechtělo se mi. Vlastně se mi nikdy nechce. Ale jsou staří, občas potřebují pomoct a já se pak cítím provinile. Takže jedu. A celou cestu z Prahy si opakuju mantru: Dneska budeš v klidu. Jsi dospělý. Zvládneš to.
Vydrželo mi to asi patnáct vteřin. Přesně tak dlouho, než jsem otevřel dveře. Máma si mě sjela pohledem a místo pozdravu řekla: „Zase máš na sobě to děravý tričko? A nejsi nějaký pohublý?“ V tu chvíli jsem to ucítil. To známé, jedovaté teplo, které mi stoupá do tváří. Není mi sedmatřicet. Je mi zase patnáct a mám nedostatečnou z chování.
U nedělního oběda to pokračuje. Svíčková je výborná, ale po šesti knedlících už opravdu nemůžu. „Děkuju, mami, už si nedám.“ Ona jako by mě neslyšela. Zvedá se s naběračkou. „Ale dej si, Fildo, potřebuješ se trochu spravit.“ Ignoruje moje „ne“ a plácne mi na talíř další dva knedlíky. Protože sedmatřicetiletý muž přece neví, kdy má dost. To ví nejlíp jeho matka.
Táta se do toho vloží se svými radami. Slyšel, že u mě v práci restrukturalizujeme oddělení. „Hele, já ti řeknu, jak bys to měl udělat,“ začne a půl hodiny mi přednáší o strategii řízení, kterou aplikoval ve svém podniku v roce 1998. Vůbec ho nezajímá, že je rok 2025 a že pracuju v úplně jiném oboru. On to ví nejlíp. Já jsem jen ten kluk, co potřebuje poradit.
Zkouším to. Zkouším se zapojit jako dospělý. Začnu vyprávět o projektu, který teď vedu. O složitém problému, který jsme s týmem vyřešili. Dívají se na mě, přikyvují, ale vidím v jejich očích tu prázdnotu. Jakmile dokončím větu, máma okamžitě naváže: „A představte si, že Novákovi odvedle si pořídili novou sekačku…“ Můj svět, moje úspěchy, moje práce… to všechno je jen nezajímavá výplň mezi skutečně důležitými tématy, jako je sousedova sekačka.
A v tu chvíli to přijde. Ta iracionální, spalující zuřivost. Mám chuť vstát a zařvat. Rozbít talíř. Utečou. Cítím se jako zvíře zahnané do kouta. Jako bych se dusil. Všechny stěny toho domu, každý kus nábytku, ta specifická vůně naftalínu a starých novin – všechno na mě křičí, že tady nejsem Filip, manažer z Prahy. Tady jsem jen Filda, ten malý, neschopný kluk.
Vydržím to ještě hodinu. Pak se vymluvím na práci a odjíždím. A jakmile za sebou zavřu dveře, vztek pomalu opadá a nahradí ho ta odporná, lepkavá vina. Stydím se za sebe. Proč jsem tak podrážděný? Proč se neumím ovládat? Jsem dospělý chlap, proboha.
Dojedu domů, do svého bytu v Praze. Odemknu si. Zavřu za sebou dveře a opřu se o ně. Ticho. Můj prostor. Moje pravidla. A ten pocit úlevy je tak obrovský, až je mi z toho do breku.
A já už vím, proč se to děje. Není to mnou. Je to tím místem. Tím domem. Vrací mě v čase na místo, kde moje pocity, názory a potřeby nikdy nebyly brány vážně. A ten malý kluk ve mně se tomu brání jediným způsobem, jaký umí: vztekem.
Je to smutné. Jediný způsob, jak si udržet sám sebe, je nevracet se tam. A tak tam nejezdím. Ne tak často, jak bych „měl“. A pokaždé, když jedu, je to jen kvůli té hnusné, otravné vině. Ne z lásky. A to je asi to nejhorší zjištění ze všech.
Měníte se také v blízkosti svých rodičů v někoho, kým nechcete být? Zápasíte s iracionálním vztekem a následnou vinou? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste jediní, pro koho je návrat domů cestou do minového pole.
