Článek
Rozhodla jsem se, že se stanu novou, lepší, sportovnější verzí sebe sama. A prvním krokem na této cestě měla být koupě permanentky do posilovny.
Nejsem typ člověka, který by se vyžíval v posilovacích strojích. Chtěla jsem chodit na skupinové lekce. Procházela jsem internet a hledala nějakou výhodnou nabídku, která by mě motivovala začít. A pak jsem ji našla. Místní fitness centrum nabízelo neuvěřitelnou akci: „Tříměsíční permanentka s neomezeným vstupem na všechny skupinové lekce za cenu jednoho měsíce!“ Byla to nabídka, která se neodmítá. Aniž bych se příliš zabývala čtením drobných písmenek pod textem, s nadšením jsem zadala údaje ze své karty a stala se hrdou majitelkou permanentky do nového života.
Hned druhý den jsem si sbalila nové legíny, sportovní tričko a odhodlání a vyrazila jsem. Fitness centrum bylo moderní, plné svalnatých mužů a vysportovaných žen v dokonalých outfitech. Cítila jsem se trochu nesvá a nepatřičně, ale odhodlání bylo silnější. Na recepci seděl mladý, potetovaný svalovec. Podala jsem mu svůj vytištěný voucher. Podíval se na něj, pak na mě, pak zase na voucher. V jeho očích se mihl zvláštní, zmatený výraz, ale pak jen pokrčil rameny, zadal mě do systému a popřál mi hezký den.
S novou kartičkou v ruce jsem zamířila k nástěnce s rozvrhem lekcí. Možnosti byly nekonečné. „Kruhový trénink“, „Spinning“, „Bodypump“, „Zumba“. Všechno to znělo děsivě a příliš intenzivně na můj první den. Pak mi ale padl do oka název, který zněl bezpečně a uklidňujícím dojmem: „Zdravá záda“. To bylo přesně ono. Něco jemného na začátek.
S pětiminutovým předstihem jsem vešla do sálu na cvičení. A tam jsem se poprvé zarazila. Čekala jsem sál plný žen mého věku v barevných legínách. Místo toho tam už sedělo na židlích asi patnáct dam a tři pánové, kterým bylo, soudě podle jejich šedivých vlasů a vrásek, odhadem mezi sedmdesáti a devadesáti lety. Všichni se na mě přátelsky usmívali. „To jsem asi ve špatném sále,“ pomyslela jsem si a chtěla jsem se omluvit a odejít.
V tu chvíli ale vešla instruktorka. Byla to energická žena kolem šedesátky. „Dobrý den, moji milí! Tak se na to vrhneme!“ zvolala vesele. Pak se podívala na mě. „Á, nová tvář! Vítejte mezi námi!“ A pak se otočila na zbytek skupiny. „Tak co, paní Jarmilo, už vás nebolí ten kyčel? A pane Nováku, skvělé, že jste zase tady, dneska to bude jízda!“
Než jsem se stačila vzpamatovat, lekce začala. A nebyla to obyčejná lekce. Všechny cviky se prováděly vsedě na židli. Jemně jsme protahovali krk, kroužili rameny a zvedali nohy. Instruktorka nás chválila za každý sebemenší pokrok a upozorňovala nás, abychom se nepřetěžovali, zvláště ti, „co mají kardiostimulátor“. Byla jsem jediný člověk v místnosti, který neměl umělý kloub. Cítila jsem se jako Gulliver v zemi Liliputů. Tedy, spíše jako Lilipután v zemi obrů, co se týče věku.
V polovině hodiny, při cviku, který spočíval v mačkání malého molitanového míčku, mi to konečně došlo. Vytáhla jsem z tašky telefon a znovu jsem si otevřela tu akční nabídku. A tam, úplně dole, napsáno miniaturním, téměř nečitelným písmem, stála ta osudná věta: „Tato akční nabídka platí pouze pro program ‚Senior Fitness 65+‘.“
Zaplavila mě vlna horkosti a ponížení. Koupila jsem si permanentku pro důchodce. Ten zmatený pohled toho svalovce na recepci najednou dával dokonalý smysl. Chtěla jsem se propadnout do země. Dokončila jsem tu hodinu s křečovitým úsměvem na tváři, odpovídala jsem na milé dotazy mých nových spolucvičenkyň, jestli „se mi to líbilo, děvenko“, a pak jsem co nejrychleji utekla.
Na recepci jsem se snažila situaci zachránit. „Promiňte, já jsem se asi spletla,“ vysvětlovala jsem tomu svalovci, který se sotva držel smíchy. „Tuhle permanentku jsem si koupila omylem, nešlo by to nějak změnit nebo zrušit?“ On jen zavrtěl hlavou. „Bohužel, slečno. Akční nabídky jsou nevratné a nepřenosné.“ Byla jsem v pasti. Měla jsem v ruce tříměsíční permanentku na cvičení pro seniory.
Doma jsem to s pláčem a smíchem vyprávěla manželovi. Ten se samozřejmě nejdřív smál, až se za břicho popadal, ale pak mě objal a řekl, že se nic neděje a ať na to zapomenu. Ale mně to bylo líto těch peněz. A tak jsem se rozhodla. Když už jsem si to zaplatila, tak to využiju.
Následující týdny jsem se stala pravidelnou a nejmladší členkou klubu „Zdravá záda“. A stalo se něco nečekaného. Přestala jsem se cítit trapně. Ty dámy a pánové byli neuvěřitelně milí. Vyprávěli mi své životní příběhy, dávali mi rady do života a nosili mi ochutnávat své domácí koláče. Cvičení bylo sice fyzicky nenáročné, ale ta hodina strávená v jejich společnosti byla neuvěřitelným balzámem na duši.
Nezískala jsem svaly ani pekáč buchet na břiše. Ale získala jsem něco mnohem cennějšího. Nové přátele, spoustu smíchu a úplně nový pohled na stáří. Moje cesta za kondicí se sice zvrtla velmi nečekaným směrem, ale možná mě zavedla přesně tam, kam jsem potřebovala. A i když moje permanentka už skončila, na kávu s paní Jarmilou a panem Novákem chodím dál.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
