Článek
Sešli jsme se u ní na zahradě. My, tři dospělí lidé, kteří v sobě neseme stejné jizvy. Mluvili jsme o tom, jaké to bylo, vyrůstat v domácnosti, kde chyběla láska, empatie a bezpečí. Kde jsme byli jen další položkou na seznamu povinností, kterou je třeba nějak odbýt.
Mluvila jsem o tom, jak mi bylo osm let, když se narodil nejmladší bratr. A jak jsem to byla já, osmiletá holka, kdo v pět ráno vstával, aby mu ohřál Sunar. Jak jsem se s třesoucíma se rukama snažila zapnout plenku. Jak jsem ho chystala do jeslí, zatímco naši ještě spali nebo byli prostě… pryč. Nedokážu si představit, že bych něco takového naložila na bedra svým vlastním dětem. Je to pro mě nepředstavitelné, zrůdné.
Můj bratr mluvil o té věčné samotě. O klíči na krku a prázdném bytě. O tom, jak se naučil neplakat, protože to stejně nikoho nezajímalo. O tom, jak jsme se naučili být neviditelní, abychom nebyli na obtíž.
Řekli jsme jí to všechno. Klidně, bez křiku. A čekali. Na cokoliv. Na omluvu. Na slzy. Na obyčejné „promiňte, že to tak cítíte“. A ona se na nás jen dívala těma svýma prázdnýma, narcistickýma očima a pak to řekla. „No jo. Dělala jsem, co jsem mohla.“ A pokrčila rameny. Konec. Tečka. Žádost o empatii zamítnuta.
„Dělala jsem, co jsem mohla.“ Co to vlastně znamená? Znamená to, že její maximum bylo nechat osmileté dítě starat se o novorozence? Že její maximum bylo ignorovat citové potřeby svých dětí? Že její maximum bylo vytvořit prostředí, ze kterého jsme si všichni odnesli celoživotní trauma?
Ta věta není omluva. Není to přiznání limitů. Je to prohlášení o nevině. Je to ten nejsobečtější argument ze všech. V překladu to znamená: „Můj výkon byl v pořádku. Jestli vám ublížil, je to váš problém, ne můj. Já jsem se snažila dost. To vy jste byli moc nároční.“
Uvědomila jsem si, že ona se nikdy nezmění. Její neschopnost sebereflexe je absolutní. V jejím světě neudělala žádnou chybu. To my jsme ti divní, ti přecitlivělí, ti nevděční, že si dovolujeme jí po čtyřiceti letech vyčítat její „maximum“.
Od té doby, co mi ta slova řekla, cítím zvláštní klid. Je to klid, který přichází, když konečně přestanete doufat. Když pochopíte, že mluvíte s kamennou zdí a že je zbytečné do ní dál tlouct hlavou. Už od ní nic nečekám. Žádnou omluvu. Žádné pochopení.
Už vím, že její „maximum“ pro mě nikdy nebude dost. A nemusí. Protože já už nejsem to osmileté dítě, které čeká, až ho máma obejme. Jsem dospělá žena, která ví, že si zasloužila víc. A to, že mi to ona nikdy nepřizná, na tom nic nemění.
Setkali jste se také s tím, že vaši blízcí odmítají přijmout zodpovědnost za vaše zranění s podobnou frází? Jak se s tím vyrovnáváte? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší síla v tom, že přestaneme čekat na omluvu, která nikdy nepřijde.
