Článek
Sedím v obýváku svých rodičů v Kutné Hoře. Přivezla jsem jim nákup a poslouchám máminy stížnosti. To je teď náš hlavní komunikační kanál. Tedy, její. Já většinou jen mlčím a přikyvuju.
„Zase mě bolí záda,“ začne a já už vím, co bude následovat. „A ten doktor mi na to nic nedá. Vůbec je nezajímá, že starý člověk trpí. Nikdo se o nás nestará. Ten Jirka od sousedů, ten je u nich každý den, nosí jim obědy…“ V jejím hlase je pláč a výčitka. Pak se na mě podívá těma svýma uslzenýma očima. „Tobě je to asi jedno, viď? Že jsme tady tak sami.“
V tu chvíli se ve mně něco sevře. Je to směs vzteku, bezmoci a naprostého zmatení. Co mám na tohle říct? Co po mně chce? Mám ji obejmout? Mám jí říct, že ji mám ráda a že mi na ní záleží? Ta slova mi nejdou přes rty. Jsou jako cizí jazyk, který jsem se nikdy neučila.
Místo odpovědi mi v hlavě naskočí vzpomínka. Je mi patnáct a právě jsem vyhrála krajské kolo v soutěži na klavír. Běžím domů, srdce mi buší pýchou, v ruce svírám diplom. Ukážu ho mámě. Ta se na něj letmo podívá. „To je hezký,“ řekne a hned pokračuje: „A uklidila sis v pokoji? Máš tam nepořádek.“ A bylo to. Můj obrovský úspěch smetený ze stolu jako obtížné drobky.
Další obraz. Celé dětství. Nikdy žádné objetí, když jsem přišla domů. Nikdy žádné „Mám tě ráda, Alenko.“ Nikdy žádné „Jsme na tebe pyšní.“ Moji rodiče nebyli zlí. Nebili mě, nekřičeli. Jen… nebyli. Byli to dva cizinci, se kterými jsem sdílela byt a příjmení. Poskytli mi jídlo a střechu nad hlavou, ale moje duše byla neustále hladová.
A teď? Teď, když jsou staří, nemocní a osamělí, najednou objevili svět citů. A očekávají, že já budu jejich průvodcem. Že já jim budu doplňovat citový účet, na který mi celý život zapomínali posílat.
Jak? Jak to po mně můžou chtít? Kde bych se to vzala? Vždyť jsem se celý život učila, že pocity jsou zbytečné, že se o nich nemluví. Že úspěchy se přecházejí mlčením a smutky se řeší v tichosti a o samotě. Oni sami žili celý život bez toho. Proč to najednou potřebují teď?
Podívám se na mámu, která stále čeká na moji reakci. Na nějaké gesto, slovo, cokoliv. A já ze sebe dostanu jen prázdnou, upřímnou větu. Hlas mám plochý, bez barvy. „Já nevím, co na to mám říct, mami. My jsme se o pocitech nikdy nebavili.“
V jejích očích se objeví zklamání a možná i urážka. Nechápe to. Já ale ano. Tenhle vlak už ujel. Nemůžu jim dát vodu ze studny, kterou pro mě nikdy nevykopali.
Dovybalím nákup, zeptám se, jestli ještě něco nepotřebují, a odjíždím. Cestou zpátky do Prahy mlčím. Cítím se provinile, ale zároveň vím, že nemůžu jinak. Jejich nově objevená potřeba lásky je jejich problém, ne můj. Já mám teď co dělat, abych se naučila mít ráda sama sebe. To je úkol, se kterým mi oni nikdy nepomohli.
Očekávají od vás vaši stárnoucí rodiče emocionální podporu, kterou vám sami nikdy nedali? Bojujete s pocity viny a zmatku? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste jediní, kdo stojí před tímto prázdným účtem.
