Článek
Před necelými třemi týdny se Pavlův organismus po desetiletích pití definitivně vzdal. Játra selhala. Verdikt lékařů byl neúprosný: sedm až čtrnáct dní. Den po jeho přijetí do hospicu měli naši odletět na zaplacenou dovolenou do Řecka. Nevedla se žádná rodinná porada. Žádná diskuze o tom, že by zájezd zrušili. Prostě nám to oznámili jako hotovou věc. „Letíme, je to zaplacené.“
A tak odletěli. Zatímco my se sestrou jsme trávily u Pavlovy postele dvanáct hodin denně, držely ho za ruku, pouštěly mu jeho oblíbenou hudbu a snažily se, aby jeho poslední dny byly co nejklidnější, naši si užívali all-inclusive. Během toho týdne se na Pavlův stav zeptali dvakrát. Dvě krátké SMS zprávy. To byla veškerá jejich účast.
Když se vrátili, opálení a odpočatí, sestra je poprosila, aby se za Pavlem zastavili. Přišli. Jejich návštěva trvala přesně dvacet minut. Máma k němu přistoupila a zašeptala: „Pavlíku…“ Táta udělal to samé. A pak si sedl do křesla v rohu místnosti a mlčel.
„Mluv na něj, prosím tě. Slyší tě,“ pobídla tátu máma. Jeho odpověď mi dodnes zní v uších. „Vždyť jsem na něj mluvil. A on nic. Tak co mám dělat?“ A pak, v tom tichém pokoji, kde jeho nejstarší syn pomalu umíral, začal vyprávět o dovolené. O tom, jak bylo krásné moře, jaké měli skvělé jídlo a jak bylo levné pivo.
V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně bouchly saze. Ale ten vztek byl okamžitě vystřídán vlnou nečekané úlevy. Byla jsem šťastná, že je Pavel v bezvědomí. Že už tohle nemusí poslouchat. Že je konečně, na samém konci svého života, ochráněn před jejich citovou lhostejností, která ho ničila celý život.
Když konečně odešli, zhluboka jsem se nadechla. A byla jsem neuvěřitelně naštvaná sama na sebe. Na to malé dítě uvnitř mě, které i po tom všem, po celém životě plném jejich nezájmu, ještě doufalo. Doufalo, že pohled na umírajícího syna v nich probudí alespoň špetku lásky. Že se táta omluví. Že projeví nějakou emoci. Ale nestalo se nic.
Už vím, že je nemůžu změnit. Nemůžu je donutit cítit něco, co v nich prostě není. Ale můžu ovládat to, co dělám já. A tak se skláním k bratrovi a šeptám mu do ucha slova, která od nich nikdy neslyšel.
„Mám tě ráda, Pavle. Jsi v bezpečí. Nejsi na to sám. Jsme tady s tebou.“ A mačkám jeho ruku. A vím, že i když neodpovídá, tak slyší. A doufám, že v té tmě, kam odchází, cítí alespoň moji lásku. Protože ta je skutečná. Ta na dovolenou neodletěla.
Zažili jste v nejtěžších chvílích života nepochopitelnou lhostejnost od svých nejbližších? Jak jste se s tím vyrovnali? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší silou přijmout, že některé lidi změnit nelze.
