Článek
Na konferenčním stolku vedle mísy s koláčky leží kniha, kterou jsem jí tu minule „náhodou“ zapomněla. Cítím lehké chvění. Poslední měsíc jsem žila v naivní naději, že si ji přečte a možná… možná něco pochopí.
„Tak co, dívalas na tu knížku?“ zeptám se co nejvíc nenuceně a upiju si kávy.
Máma mávne rukou s takovým despektem, až jí málem vylétne lžička z hrnku. „Ále prosím tě. Pár stránek jsem přečetla. Je to hrozná kniha. Dneska všichni jenom hledají chyby a svádějí všechno na svoje rodiče. Místo aby byli vděční, tak se v tom jenom rýpou.“
Srdce mi trochu pokleslo. Čekala jsem to, ale stejně to zabolelo. „Trochu vděčnosti by nikomu neuškodilo,“ dodala ještě a já jen mlčky přikývla.
A pak to přišlo. Jako by otočila vypínačem. „Vždyť se podívej na mě,“ pokračovala a její hlas nabral ukřivděný tón. „Moji rodiče na mě nikdy neměli čas. Nikdy mě nepochválili, nikdy se nezeptali, co mě trápí. Celé dětství jsem si připadala neviditelná.“
Seděla jsem a poslouchala ten paradox v přímém přenosu. Žena, která před třiceti vteřinami odsoudila lidi, co „svádějí všechno na rodiče“, mi teď barvitě líčila, jak přesně to její rodiče dělali jí. Ta absolutní, neproniknutelná slepota vůči vlastnímu chování byla fascinující a zároveň k pláči.
Ale to nebyl konec. Poté, co vyčerpala téma svého zkaženého dětství, plynule přešla k tématu číslo dvě: její manželství.
„A tvůj táta je úplně stejný,“ povzdechla si a upřela na mě pohled plný očekávání soucitu. „Vůbec si mě neváží. Myslíš, že se mě zeptal, jaký jsem měla den? Ne. Přijde z práce, sedne si k televizi a konec. Vůbec se nesnaží. Někdy mám pocit, že jsem v tomhle domě jen služka…“
Pokračovala dál a dál. Stěžovala si na tátu, na jeho lhostejnost, na jejich vztah. A já jsem tam jen seděla a sloužila jako její emoční kontejner. Přesně tak, jak to dělám celý život.
A v tu chvíli mi to došlo s hořkým, ironickým úsměvem.
Dívala jsem se na svou matku, která si právě stěžovala na to, že ji její manžel citově zanedbává, a to poté, co odsoudila knihu o citovém zanedbávání, a to všechno vykládala své dceři, kterou právě citově zanedbávala tím, že z ní dělala svého terapeuta. Bylo to dokonalé, absurdní divadlo.
Když jsem odcházela, kniha stále ležela na stolku. Máma se evidentně nedostala k té kapitole, kde se píše, že vaše děti nejsou vaši přátelé, partneři ani psychologové.
Ten den jsem pochopila dvě věci. Zaprvé, že svou mámu nikdy nezměním. A zadruhé, že ta kniha přece jen k něčemu byla. Sice neotevřela oči jí, ale dokonale otevřela ty moje.
Pokusili jste se také někdy svým rodičům „otevřít oči“, ale narazili jste na zeď nepochopení? Zažíváte tu bolestnou ironii, kdy popisují přesně vaše pocity, ale vztahují je na někoho jiného? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami.
