Článek
S Bárou jsme dvojvaječná dvojčata. Jsme si blízké jako jen dvojčata mohou být. Nedávno nám prarodiče z legrace koupili genetické testy. Chtěly jsme vidět, jaké geny sdílíme a v čem se lišíme. Rodiče o tom nevěděli.
Výsledky ale nedávaly žádný smysl.
Bářin test ukázal přesně to, co jsme čekaly. Východní a západní Evropa – naše rodina je z Česka, Slovenska, s trochou rakouské a německé krve. Všechno sedělo.
Ale můj výsledek byl úplně jiný. Téměř stoprocentně skandinávský, s trochou ruské a další krve. Nic z toho se neobjevilo u Báry. A co bylo nejdivnější – náš test ukázal nula procent shodné DNA.
Nemožné. Jsme dvojčata. Musíme sdílet DNA.
Bára si myslela, že v laboratoři museli zaměnit můj vzorek. Kontaktovaly jsme společnost a udělaly si test znovu. Výsledek byl naprosto stejný.
Byly jsme zmatené. Řekly jsme to prarodičům. Jejich reakce byla podivně klidná. „To je zajímavé,“ řekli a dál to nekomentovali.
Rozhodly jsme se to říct rodičům. Když jsme to řekly mámě, naštvala se. Řekla, že ty testy jsou stejně nepřesné a že prarodiče byli hloupí, že nám je vůbec kupovali. Když jsme se zeptaly táty, neřekl v podstatě nic. Jen mlčel.
Vím, že si Bára pořád myslí, že je to nějaká chyba. Ale já ne. Vím, že dvojvaječná dvojčata sdílí zhruba 50 % DNA. Vím, že i kdybychom byly nevlastní sestry, protože by máma tátu podvedla, pořád bychom nějakou DNA sdílely.
Nulová shoda znamená, že nemůžeme mít ani jednoho společného rodiče. Nejsme příbuzné.
Ale proč by si mě moji rodiče adoptovali? Nikdy ve Skandinávii nebyli. A proč by si adoptovali miminko, které je naprosto stejně staré jako jejich vlastní dcera?
Začínám panikařit.
Osoba, která mi je na světě nejbližší, se kterou jsem si myslela, že jsem sdílela i dělohu, se mnou možná není ani příbuzná. Moje narozeniny možná nejsou moje skutečné narozeniny.
Včera jsem sebrala odvahu. Zavolala jsem do porodnice v Podolí, kde jsme se podle mámy narodily. Požádala jsem je, aby se podívali do záznamů z toho dne. Sestra na druhém konci telefonu byla nejdřív neochotná, ale nakonec se podívala.
Její hlas byl klidný a profesionální. „Ano, vaše matka je tu v záznamech z toho dne. Ale je tu zapsán pouze jeden porod. Ne dvojčata.“
Položila jsem telefon. Všechno do sebe zapadlo.
Nejsem jejich. Moje sestra není moje sestra. Celých osmnáct let mi lhali. Celý můj život je lež. A já absolutně netuším, co mám dělat teď.
Odkryli jste díky moderní technologii rodinné tajemství, které změnilo váš pohled na svět? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
