Článek
Minulý týden jsem se konečně odhodlala a objednala se na svou první návštěvu gynekologie v životě. Bylo mi z toho zle, styděla jsem se a bála se, ale věděla jsem, že už to dál odkládat nemůžu. Už několik měsíců jsem totiž měla problém. Pokaždé, když jsme se s přítelem pokusili o sex, nešlo to. Moje tělo se prostě celé stáhlo a bolest byla nesnesitelná. Bylo to, jako by se proti mně moje vlastní tělo spiklo.
Můj přítel z toho byl samozřejmě nešťastný. Chtěl, abych se „opravila“. Neustále mě pobízel, ať si konečně zajdu k doktorovi, že se mnou určitě není něco v pořádku. Myslel to prý dobře, dělal si o mě starost. A já jsem mu věřila. Také jsem si myslela, že chyba je ve mně. Že jsem nějaká divná a rozbitá.
V ordinaci jsem byla hrozně nervózní. Paní doktorka byla ale milá a chápavá. Položila mi pár základních otázek a já jsem se jí snažila popsat svůj problém. A pak se zeptala na něco, co mě zaskočilo: „Máte se svým partnerem bezpečný a láskyplný intimní vztah?“ Automaticky jsem odpověděla, že ano.
Ale pak jsem se na chvíli zamyslela a s váháním jsem dodala: „No… vlastně je tu jedna věc. Můj přítel občas nerespektuje moje hranice. Občas mě při sexu bolí, když děláme věci, které on chce, ale já ne. A on na mě tlačí.“ V tu chvíli se výraz paní doktorky změnil. Její milý úsměv zmizel.
Podívala se na mě velmi vážně a pronesla větu, kterou jsem v ordinaci absolutně nečekala. „Tak to v žádném případě není bezpečný vztah,“ řekla pevným hlasem. „Okamžitě se s ním rozejděte.“ Zůstala jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. Přišla jsem si pro lékařskou diagnózu, ne pro vztahovou radu, která mi zní jako rozsudek.
Její slova ale ve mně něco odemkla. Jako by mi najednou někdo rozsvítil v temné místnosti, ve které jsem tak dlouho bloudila. Všechno mi to docvaklo. Celá ta skládačka do sebe zapadla a já jsem viděla ten ošklivý, bolestivý obraz, který jsem si tak dlouho odmítala přiznat.
Můj přítel je totiž posedlý análním sexem. A já ho nesnáším. Vůbec se mi to nelíbí a navíc mě to bolí, protože to dělá špatně a necitlivě. Ale protože ho miluji, snažila jsem se mu vyhovět. Pokaždé, když na to přišlo, jsem v duchu zaťala zuby a prostě jsem to nějak přetrpěla. Nenáviděla jsem každou vteřinu.
A teď jsem to pochopila. Moje hlava to sice tolerovala, ale moje tělo už ne. Moje tělo řeklo dost. Ten bolestivý stah svalů, který mi bránil v jakémkoliv sexu, nebyl nemoc. Byla to obrana. Byla to barikáda, kterou si mé tělo postavilo, aby se ochránilo před další bolestí a ponížením. Bylo to zoufalé volání o pomoc.
Paní doktorka mě vyšetřila. Řekla, že po fyzické stránce jsem naprosto v pořádku. Že kdybych měla skutečný vaginismus, ani by se jí nepodařilo provést základní vyšetření zrcadly. Řekla, že můj problém není fyzický, ale psychický. Doporučila mi návštěvu psychoterapeuta a dala mi na jednoho kontakt.
Odešla jsem z ordinace jako jiný člověk. Šokovaná, zmatená, ale zároveň s pocitem zvláštní, bolestivé úlevy. Nejsem rozbitá. Chyba není ve mně. Můj problém má jméno. A to jméno je můj přítel. On je ten, kdo mi svým sobeckým chováním způsobil trauma, které se projevuje takhle fyzicky.
A co je na tom nejhorší? On je zrovna na dovolené s kamarády. Předpokládám, že už dávno zapomněl, že jsem dneska u té doktorky byla, i když jsem mu to několikrát připomínala. Nechci mu kazit dovolenou, a tak jsem mu zatím nic neřekla. Ale v hlavě se mi honí tisíce myšlenek.
Jak mu to mám říct? Jak mám říct muži, kterého miluji, že ten problém, kvůli kterému mě poslal k doktorce, aby mě „opravila“, způsobil on sám? Jak mu mám říct, že mi gynekoložka poradila, abych se s ním rozešla? Vím, že bude reagovat špatně. Bude se bránit, bude to popírat, možná bude i naštvaný.
Teď tu sedím sama, v našem bytě, a cítím se neuvěřitelně osaměle. Nemám kamarádky, kterým bych se mohla svěřit. A tak to píšu aspoň sem. Čekám, až se vrátí z dovolené. Čekám na nejtěžší rozhovor mého života. A poprvé si nejsem jistá, jestli náš vztah něco takového může přežít.
