Článek
Je mi pětadvacet, ale existuje jedna vzpomínka z dětství, která mě pálí tak, jako by se to stalo včera. Vzpomínka na den, kdy jsem ze strachu udělala tu nejhorší věc svého života.
Bylo mi deset, chodila jsem do čtvrté třídy. Byli jsme na jedné z těch typických zahradních grilovaček u nás doma. Dospělí popíjeli víno a smáli se, my děti jsme pobíhaly po zahradě. Už delší dobu jsem tušila, že mezi mámou a naším rodinným známým, „strýcem Karlem“, je něco víc. Bylo to v jejich pohledech, v tom, jak se k sobě chovali, když si mysleli, že se nikdo nedívá.
Ten večer jsem je viděla. Schované za rohem domu, v šeru. Viděla jsem, jak ji Karel vášnivě políbil. Nebyl to pusa na přivítanou. Bylo to dlouhé a dospělácké. Jako malá holka jsem úplně nechápala, co to znamená, ale věděla jsem, že je to tajemství. A že se to táta neměl dozvědět.
Druhý den ve škole, o velké přestávce na hřišti, jsem to tajemství už neudržela. Seděla jsem se svou partou kamarádek a prostě to ze mě vypadlo. Vychrlila jsem na ně všechno, co jsem viděla, a samozřejmě jsem řekla i jména. Všichni znali jak moji mámu, tak strýce Karla a jeho rodinu. Byli to na našem maloměstě známí a oblíbení lidé.
Moje kamarádky jen lapaly po dechu.
Ten den odpoledne mi ale úsměv ztuhl. Jedna z kamarádek, Bára, to doma řekla své mámě. A její máma samozřejmě okamžitě zavolala té mé.
Pamatuji si, jak pro mě máma přišla do pokoje. Její obvykle veselá tvář byla jako z kamene. Hlas měla nebezpečně klidný, což bylo vždycky horší než křik. „Aničko, pojď sem,“ řekla. „Volala mi Bářina maminka. Co jsi holkám povídala na hřišti? Prý jsi mluvila o nějaké aféře.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Z tónu jejího hlasu, z té smrtelné vážnosti, jsem pochopila, že jsem udělala něco strašného. Něco mnohem horšího než rozbitá váza nebo pětka z matematiky. Znala jsem máminy záchvaty vzteku kvůli maličkostem. A tohle nebyla maličkost.
Zalila mě vlna panického strachu. A v té panice jsem zalhala.
„Cože? Já? Nic jsem neříkala,“ vykoktala jsem. „To si určitě Bára vymyslela. Chce být zajímavá.“
Máma se na mě dlouze dívala. „Jsi si jistá, Aničko?“ zeptala se. Přikývla jsem. „A jsi si úplně jistá?“ Přikývla jsem znovu. „Nelžeš mi?“ Potřetí jsem přikývla, i když jsem měla pocit, že se v tu chvíli udusím vlastním lhaním.
Tu noc jsem nemohla spát. Měla jsem v žaludku obrovský uzel strachu a viny. Přála jsem si, abych se ráno nemusela probudit. Byla jsem troska několik týdnů, při každém zazvonění telefonu jsem nadskočila.
A život šel dál. Incident se zdánlivě zametl pod koberec. Až o pět let později, na střední, jsem sebrala všechnu odvahu a mámě se přiznala. Řekla jsem jí, že jsem tehdy na hřišti opravdu mluvila já a že jsem pak ze strachu všechno svedla na Báru.
Čekala jsem cokoliv. Ale ne to, co mi řekla máma.
„Víš, Aničko, já jsem ti tehdy věřila,“ řekla klidně. „A Bářina máma taky. Všichni si mysleli, že si to Bára celé vymyslela, aby na sebe upozornila. Vím, že za to tenkrát dostala doma hrozný vynadáno.“
Zůstala jsem sedět jako opařená. Můj strach, moje lež, neochránila jen mě. Zničila pověst mé kamarádky a dostala ji do problémů. Já jsem z toho vyšla jako hodná, ukřivděná holčička a ona jako malá lhářka.
A přesně tohle je ta část, která mě dodnes sžírá. Ne ta provalená nevěra. Ale to, že jsem ze zbabělosti obětovala kamarádku. A že jsem se jí nikdy ani neomluvila.
Udělali jste někdy ze strachu něco, za co se dodnes stydíte? Máte ve svém životě tajemství, které vás tíží? Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz.
