Článek
Cítila jsem se tak trapně a dětinsky, že jsem o tom napsala své nejlepší kamarádce Báře. „Asi mě tam nechce. Určitě jsem pro něj jen páté kolo u vozu.“ Bára mi odepsala, ať se na to vykašlu, že to určitě nic neznamená, že na mě prostě zapomněl kliknout. A já vím, že má nejspíš pravdu. Ale ten pocit… ta úzkost… byla tak skutečná, tak silná, že mi to nedalo spát.
A právě v tom, jak absurdně silná byla moje reakce na takovou hloupost, se to stalo. Něco ve mně cvaklo. Jako když se po letech konečně otočí klíč v zarezlém zámku. Všechny ty roky úzkosti v sociálních situacích, všechny ty pochybnosti, všechny ty pocity, že nikam nepatřím… najednou dostaly jméno.
Došlo mi to s drtivou silou: celý svůj život funguju pod vlivem jednoho základního, podvědomého přesvědčení – že jsem v jádru nemilovatelná. Že se mnou je něco špatně a že je jen otázkou času, kdy na to ostatní přijdou.
Tohle přesvědčení je jako poškozený software, který běží na pozadí mého operačního systému. Můžu mít skvělý večer s přáteli, můžu jít na úžasné rande, můžu dostat pochvalu v práci. Ty dobré pocity jsou ale vždycky jen dočasné. Protože ten software v pozadí mi neustále šeptá: „Jen počkej. Tohle je jen přetvářka. Až uvidí, jaká doopravdy jsi, odejdou.“
Vybavila jsem si, kde se tenhle virus vzal. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá s nadšením přiběhla za rodiči ukázat jim obrázek, který vyhrál školní soutěž. Dívali se na Výměnu manželek. Táta se ani neotočil. Máma se podívala, řekla: „Jo, to je fajn, Aničko,“ a hned zase sledovala televizi. Moje radost, můj úspěch, moje existence v tu chvíli nebyla tak důležitá jako drama cizích lidí na obrazovce. A takových chvil byly stovky.
Tenhle software mě zároveň proměnil v detektiva. Detektiva, který nehledá zločince, ale důkazy pro svou vlastní teorii o sobě samém. A protože usilovně hledám, tak nacházím. To chybějící srdíčko od Petra? To není náhoda. To je důkaz! Ten kolega, co mě dneska nepozdravil na chodbě? Důkaz! Ta kamarádka, co mi odepsala na zprávu až po třech hodinách? Jasný důkaz! Můj mozek ignoruje všechny pozitivní signály a soustředí se jen na ty negativní, které potvrzují ten základní blud: „Vidíš? Nemají tě rádi. Měla jsi pravdu.“
Je to začarovaný kruh úzkosti a smutku. Ale dnes, díky tomu jednomu hloupému emoji, jsem ho poprvé uviděla celý. Vidím jeho mechanismus. Vidím jeho původ. A jak říká jedno klišé, které se dnes ukázalo být pravdivé – pojmenovat problém je polovina řešení.
Pořád mě to trochu bolí, když se podívám na ten chat. Ale ta bolest je teď mnohem menší než ten obrovský, osvobozující pocit pochopení. Nejsem blázen. Jen jsem se snažila přežít s poškozeným programem, který mi do hlavy nahrál někdo jiný. A dnes je první den, kdy se ho pokusím odinstalovat.
Odhalili jste u sebe také nějaké hluboce zakořeněné přesvědření, které vám brání v životě? Jaký byl váš moment ‚prozření‘? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je pojmenování démona prvním krokem k jeho poražení.
