Článek
Sedím za volantem naší staré Škody Octavie a sunu se v zácpě po Jižní spojce. Vedle mě sedí máma. A mluví. Samozřejmě, že mluví. Mluví od chvíle, co jsme vyjely z domu, a já vím, že nepřestane, dokud nezaparkujeme u obchodního centra na Chodově, kam jedeme koupit dárek pro babičku.
„…a ta Věra z účtárny si zase stěžovala, že má moc práce, přitom ji vidím, jak si pořád lakuje nehty, to bys nevěřila. A nevím, jestli mám na neděli dělat tu svíčkovou, co když na ni teta Lenka bude mít zase řeči, že je moc tučná, ale kuře jsme měli minulý týden. Jo a nesmím zapomenout zavolat tomu opraváři na pračku, slibuje to už čtrnáct dní, to je hrozný, dneska už se na nikoho nemůžeš spolehnout…“
Moje hlava. Mám pocit, že mi praskne. Je to jako poslouchat rádio, na kterém někdo neustále přelaďuje stanice. Její myšlenky, stížnosti a plány do mě tečou jako toxický odpad a já mám sloužit jako nádoba. Jako bezplatná psychoterapeutická vrba, která ale nemá právo na vlastní názor.
Ruce se mi potí na volantu. Zatínám zuby. Cítím, jak mi ve spáncích tepe krev. Chci křičet. Chci bušit do palubní desky. Chci otevřít okénko a zařvat z plných plic, aby už konečně zmlkla.
Místo toho se zhluboka nadechnu a zkusím to. Zkusím prolomit tu zvukovou zeď. „Mami,“ řeknu v nepatrné pauze, kterou si musí dopřát k nádechu. „Představ si, dneska v práci se mi povedlo…“
„Aha, to je hezký,“ přeruší mě v půlce věty, aniž by se na mě podívala. „…a jak jsem ti říkala o tom opraváři, tak si představ, že on mi minule tvrdil…“ Moje věta, můj úspěch, moje existence – všechno smeteno ze stolu, protože její monolog je důležitější. V tu chvíli se ve mně něco zlomí.
Už ne. Dneska už ne. Celé týdny si v hlavě přehrávám tu větu. Tu kouzelnou formuli, jak nastavit hranici. Pevně, ale ne krutě.
Čekám na další mikrosekundovou pauzu. Srdce mi buší až v krku. „Mami,“ řeknu hlasem, který se třese o trochu míň, než jsem čekala. „Prosím. Mohly bychom teď chvíli mlčet? Potřebuju se soustředit na řízení a tenhle proud myšlenek mě strašně rozptyluje.“
Ticho. Poprvé za dvacet minut naprosté, ohlušující ticho. Podívám se na ni. Zírá na mě s pusou dokořán, jako by nepochopila, co jsem právě řekla. „Cože? Proč? Vždyť si jen normálně povídáme,“ dostane ze sebe zmateně.
Neodpovím. Jen se dívám na silnici před sebou. To ticho je napjaté, divné, skoro nepřátelské. Ale pro mě je to rajská hudba. Je to kyslík po dlouhém ponoru. Je to důkaz, že to jde. Že můžu říct DOST.
Když jsme zaparkovaly na Chodově, máma stále mlčela. Byla uražená, to je jasné. Ale já jsem se poprvé po dlouhé době necítila jako její odpadkový koš. Cítila jsem se jako člověk. A ten pocit stál za všechno.
Sloužíte také jako zpovědní vrba pro rodiče, který se o vás vůbec nezajímá? Bojujete s tím, jak nastavit hranice, aniž byste se cítili provinile? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší síla v tichém, ale pevném „dost“.
