Článek
Je mi třicet a on je o šest let mladší. Upřímně, je to ten nejlepší brácha, jakého jsem si mohl přát. Pořád si pamatuju ten den, kdy se narodil, a já, šestiletý capart, jsem držel v náručí to malé, křehké miminko. Jak jsme rostli, vždycky jsem věděl, že je jiný, ale je to můj brácha, miluju ho a nikdy bych ho neměnil. Upřímně, je to jeden z mých nejlepších kamarádů a mít bráchu s Downovým syndromem, zvlášť takového, jako je on, ze mě udělalo lepšího člověka.
Minulý měsíc jeli naši na pár dní pryč, na nějakou chatu s přáteli z práce, a poprosili mě, jestli bych nezůstal s Lukášem a nepohlídal dům a našeho jezevčíka Ferdu. I když má Luky Downův syndrom, není úplně bezmocný, jen prostě nemůže být takhle dlouho úplně sám. Tak jsem samozřejmě souhlasil, přitáhl si k nám svůj PlayStation, pár nových her, nakoupil nějaké ty Bohemia brambůrky a pár lahváčů Kozla, vzal si v práci na pár dní volno a říkal si, že si prostě uděláme pohodu, jako když jsme byli malí.
Měli jsme se skvěle, první den jsme kecali a střídali se u nějaké nové hry, co zrovna vyšla, myslím, že to bylo něco jako Elden Ring. Luky zrovna začínal novou hru a dostal se do části, kde ho nějaká postava ve hře nazvala „panicem“ nebo prostě někým, kdo je „bez holky“. Já na to se smíchem prohodil něco jako: „Týýjo, brácho, tak to tě setřel… hustýýý.“ A Lukáš najednou strašně zesmutněl. Úplně se mu změnil výraz. Zeptal jsem se ho, co se děje, a on tiše řekl: „Já jsem panic. Já nikdy nebudu mít holku.“ Tak jsme si o tom chvíli povídali a on byl fakticky hrozně skleslý, protože nikdy neměl přítelkyni a nemyslel si, že by někdy nějakou mít mohl. Úplně se v něm něco zlomilo. Nějak jsme to probrali, ale byl fakt smutný a já si řekl, kašlu na to, nějakou holku mu prostě seženeme.
Obvolal jsem pár známých, o kterých vím, že se pohybují v určitých kruzích, jestli o někom nevědí. No a jeden kámoš, takový starý pardál, měl číslo na jednu slečnu. Tak jsem jí zavolal. Byla vlastně super milá a chápavá ohledně situace a řekla, že Lukášovi ráda udělá hezký večer za její obvyklou taxu. Měla prý sestřenici s Downovým syndromem, takže byla velmi empatická a věděla, do čeho jde.
Řekl jsem Lukášovi, že zaplatím jedné holce, aby přišla a užil si s ní trochu zábavy, pod podmínkou, že naši se to nikdy, ale nikdy nedozví, že jsem k nim domů objednal společnici, vlastně prostitutku. Souhlasil, oči mu zářily jako vánoční stromeček.
Tak jsem s ní domluvil detaily, bráchu jsem oholil, osprchoval, navoněl ho tátovou kolínskou, aby byl na rande fešák. Přišla, oblečená fakt pěkně, v takových elegantních šatech, byla to kočka. Nejsem žádný šéfkuchař, ale objednal jsem jim jídlo z takové lepší italské restaurace, co máme kousek, aby měli i romantickou večeři. Byla to opravdu milá osoba, byla na něj hrozně hodná, povídali si, smáli se, a já je prostě nechal, ať si dělají, co chtějí, zatímco já jsem hrál v obýváku na PlayStationu. Nakonec prošli kolem a zamířili nahoru k němu do pokoje. Nasadil jsem si sluchátka a hrál dál, snažil jsem se nic neslyšet.
Po nějaké době, možná hodině, možná víc, se vrátili dolů a oba měli na tvářích úsměvy od ucha k uchu. Ještě si s námi chvíli povídala, dala si s námi skleničku vína, pak už byl čas, aby šla. Dal jsem jí peníze plus něco navíc jako bonus, protože byla fakt skvělá. Řekla, že Lukáš je zlatíčko a že jsem skvělý brácha, že pro něj něco takového udělám, a že si to taky užila. A pak udělala něco, co mě dostalo – vrátila mi půlku těch peněz. Prý to bere jako přátelskou výpomoc.
Naši se nakonec vrátili a naštěstí nic netuší, hlavně máma by mě asi zabila, kdyby se to dozvěděla. Brácha je neskutečně vděčný a řekl, že to byla ta největší zábava, jakou kdy zažil. Pořád se usmívá, když si na to vzpomene. A já? Já ničeho nelituju. Ten jeho úsměv za to stál.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
