Článek
Petr je skvělý muž – spolehlivý, pracovitý a pro mě i po těch letech stále ten nejlepší parťák. Myslela jsem si, že ho znám skrz naskrz. Znala jsem jeho zvyky, jeho vtipy, věděla jsem, jak si dává cukr do kávy a jaký zvuk vydává, když spí. Věřila jsem, že v našem vztahu nejsou žádná velká tajemství. Až do naší dovolené v Mariánských Lázních.
Jeli jsme tam na prodloužený víkend, jen my dva. Děti byly u prarodičů a my si chtěli užít trochu klidu, procházek po kolonádě a wellness procedur. Ubytovali jsme se v jednom z těch starých, honosných hotelů s vysokými stropy a historií, která na vás dýchá z každého koutu. Všechno bylo dokonalé. První večer jsme seděli v hotelové hale, která sloužila jako bar, popíjeli jsme víno a plánovali, kam se zítra vydáme na výlet.
V tu chvíli do haly vešel muž. Mohlo mu být jako Petrovi, prošedivělé vlasy, unavený výraz manažera na dovolené. Procházel kolem našeho stolu a jeho pohled se na okamžik střetl s pohledem mého manžela. Trvalo to jen vteřinu, ale bylo to zvláštní. Ten muž lehce, téměř neznatelně, kývl hlavou. A Petr, místo aby pozdrav oplatil, strnul. Rychle sklopil oči do své skleničky s vínem a na tváři se mu objevil napjatý, skoro až nepřátelský výraz. Bylo to tak rychlé a nepatřičné, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.
„Znáš toho pána?“ zeptala jsem se zvědavě. „Nějak divně se na tebe díval.“ Petr ani nezvedl hlavu od skleničky. „Ne,“ odpověděl až příliš rychle a příliš stroze. „Nikdy jsem ho neviděl. Asi si mě s někým spletl.“ Jeho tón byl konečný. Uzavřel téma dřív, než jsem ho stihla pořádně otevřít. Ale já ho znám. Poznala jsem na něm, že neříká úplnou pravdu. Nebyla to lež, která by měla něco skrývat, spíš taková ta rychlá, reflexivní lež, když se chcete vyhnout nepříjemnému tématu. Nechala jsem to být, nechtěla jsem kazit večer. Ale ten malý červíček pochybností se mi usadil v hlavě.
Po zbytek víkendu jsem toho muže potkávala. U snídaně, na chodbě, jednou dokonce v bazénu. Pokaždé, když se objevil v naší blízkosti, Petr ztuhnul a snažil se být neviditelný. Jednou jsme dokonce odešli z jídelny dřív, protože si ten muž sedl ke stolu vedle nás. Už jsem se na nic neptala, ale o to víc jsem nad tím přemýšlela. Proč by Petr lhal o někom, koho očividně zná? Co se mezi nimi stalo tak strašného, že ho dokáže i po letech takhle rozhodit? V hlavě se mi rodily různé scénáře, od starých dluhů až po zapomenuté milostné trojúhelníky.
Po návratu domů se všechno vrátilo do normálu a já na ten incident skoro zapomněla. Skoro. Zůstal ve mně jako malá tříska pod kůží. Neviditelná, ale když na ni zatlačíte, zabolí. Asi o měsíc později jsem se rozhodla udělat velký úklid a protřídit staré věci ve sklepě. V jedné zaprášené krabici jsem našla poklad – stará fotoalba. Byla tam alba z našeho dětství, z prvních společných dovolených, ale i Petrova alba z doby, než jsme se poznali.
Jedno z nich bylo z jeho střední průmyslové školy. S úsměvem jsem listovala zažloutlými stránkami a smála se Petrovu příšernému účesu z devadesátých let a tehdejší módě. A pak jsem ji uviděla. Byla to klasická třídní fotografie. Učitelé sedící uprostřed, kolem nich seřazení studenti. A v horní řadě, s rukou kolem ramen mého sedmnáctiletého manžela, stál on. Ten muž z hotelu. Tvář měl mladší, bez vrásek, ale byl to nezaměnitelně on. Stáli vedle sebe a smáli se do objektivu jako nejlepší kamarádi.
V tu chvíli mi to došlo. Nebyla to náhoda. Nebyla to podoba. Byla to lež. Zírala jsem na tu fotku a cítila jsem zvláštní směs uspokojení a zklamání. Uspokojení, že nejsem blázen a že moje intuice byla správná. A zklamání, že mi můj vlastní muž, člověk, se kterým sdílím postel i život, lhal do očí kvůli něčemu, co se stalo před pětadvaceti lety.
Neudělala jsem scénu. Pečlivě jsem si naplánovala svou vlastní malou konfrontaci. Ten večer, když jsme seděli u televize, jsem jako by náhodou přinesla to album. „Podívej, co jsem našla,“ řekla jsem a položila mu ho na klín. Listovali jsme spolu, smáli se a vzpomínali. Pak jsem zastavila na stránce s třídní fotkou. „Hele, Petře,“ řekla jsem co nejvíc nenuceně. „Nevíš, kdo je tenhle kluk vedle tebe? Je mi nějaký povědomý, ale nemůžu si vzpomenout, kde jsem ho viděla.“
Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Viděla jsem, jak Petrovi tuhnou rysy a jak mu z tváře mizí barva. Díval se na tu fotku a já jsem viděla, jak se mu v hlavě odehrává boj. Věděl, že je chycen. Trvalo to snad celou minutu, než konečně promluvil. „Jmenoval se Tomáš,“ řekl tiše. „Byl to můj nejlepší kamarád.“
A pak mi to všechno řekl. O jejich přátelství, které bylo jako bratrství. O tom, jak spolu prožívali první lásky, první opilosti, jak plánovali společnou budoucnost. A pak o tom, jak to všechno skončilo. O jedné obrovské hádce, o zradě, která se týkala peněz a dívky, a o slovech, která si řekli a která už nešla vzít zpátky. O tom, jak se od té doby nikdy neviděli a nemluvili spolu. Rozešli se ve zlém a ta rána byla tak hluboká, že si Petr slíbil, že toho člověka navždy vymaže ze svého života. Když ho po letech nečekaně uviděl v tom hotelu, jeho první, instinktivní reakce byla panika a popření. Nechtěl se k té bolesti vracet. Nechtěl mi o tom vyprávět. Bylo to pro něj uzavřené téma.
Poslouchala jsem ho a můj pocit zklamání se pomalu měnil v pochopení. Nebyla to lež, která měla ublížit mně. Byla to lež, která měla ochránit jeho, jeho staré, nezhojené jizvy. Ten večer jsme si povídali dlouho do noci. O jeho minulosti, o věcech, o kterých nikdy nemluvil. Naše manželství se tím incidentem nezničilo. Možná se naopak prohloubilo. Ale já jsem se naučila jednu důležitou věc. Že i po dvaceti letech můžete spát vedle člověka, o kterém si myslíte, že ho znáte, a přitom netušíte, jaké zamčené dveře a staré duchy si v sobě nosí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
