Článek
Pracuji v jedné docela pohodové kanceláři. Máme společnou kuchyňku s takovou tou nepsanou dohodou „něco si vezmi, něco zanech“, co se týče občerstvení. Lidé tam nechávají müsli tyčinky, ovesné kaše a podobně. To je v pohodě. Ale existuje ještě jedno, důležitější nepsané pravidlo: pokud je na něčem jmenovka, nech to být.
Já jsem tak trochu čajový snob. A můj čaj je pro mě posvátný. Není to jen tak ledajaký čaj. Nosím si do práce svůj vlastní, importovaný Earl Grey z jednoho malého obchůdku v Anglii, odkud si ho objednávala ještě moje babička. Pokaždé, když si ho uvařím, ta vůně bergamotu mi připomene její kuchyni a naše společné chvíle. Je to můj malý, denní rituál, moje chvilka klidu uprostřed pracovního shonu. Proto mám v kuchyňské skříňce malou krabičku a na ní velký, tlustou fixou napsaný štítek: „ČAJ ANNY, PROSÍM, NEBRAT 😊.“
Jenže… někdo ho bral. Nejdřív jsem si myslela, že se pletu. Že jsem si jen nevšimla, že už dochází. Tak jsem si přinesla novou, plnou krabičku. V pondělí byla plná. Ve středu v ní chyběla čtvrtina sáčků. V pátek byla poloprázdná. Někdo mi systematicky kradl můj čaj, můj malý kousek vzpomínek na babičku. Vztek ve mně bublal.
Nejdřív jsem to zkusila po dobrém. Napsala jsem na krabičku ještě větší nápis. Pak jsem poslala všem v kanceláři milý, všeobecný email: „Ahoj všichni, jen malé připomenutí, abychom si všichni kontrolovali, co je v kuchyňce společné a co je něčí osobní. Díky! 😊“ Nepomohlo to. Zlodějka (nebo zloděj) byla drzejší a drzejší.
A tak jsem udělala to, co by udělala každá mírně šílená holka z kanceláře, které došla trpělivost. Připravila jsem léčku. Večer doma jsem se pustila do díla. Vzala jsem pár sáčků z krabičky a pustila se do své malé diverzní akce. Opatrně jsem otevřela jejich papírové obaly. Pak jsem vzala lahvičku s rybí omáčkou – tou nejvíc aromatickou, jakou jsem našla – a samotné papírové cedulky na provázku jsem do ní na chvíli namočila. Nechala jsem je na topení dokonale uschnout, aby nebylo nic poznat, a pečlivě je vrátila zpět do obalů. Návnady jsem pak položila navrch do krabičky a s ďábelským úsměvem jsem čekala.
Nemusela jsem čekat dlouho. O dva dny později, zrovna když jsem seděla na poradě, se z kuchyňky ozvalo dávivé zakašlání a zvuk prskání. Za chvíli do zasedačky vtrhla moje kolegyně Martina (31), s tváří zkřivenou odporem. S hrnkem v ruce se rozhlížela po místnosti a ptala se všech: „Prosím vás, nevíte, jestli se něco nestalo s tou varnou konvicí? Nebo jestli někdo neupravoval ten čaj?“
Zůstala jsem potichu a s napětím sledovala divadlo.
„Nevím, kdo kupuje tu divnou značku,“ pokračovala a ukazovala na hrnek, „ale chutná to jako doslova rybník! Je to slané a smrdí to!“
Celá zasedačka ztichla. Všichni se dívali na ni, pak na mě, protože věděli, že jsem jediná, kdo pije nějaký „divný“ čaj. To byla moje chvíle.
Zvedla jsem hlavu od svých poznámek, nasadila ten nejsladší a nejnevinnější úsměv a s předstíranou starostí jsem řekla: „Aha, Martino, to bude asi ten můj. Ten z té krabičky, jak je na ní velkým písmem moje jméno, víte?“
V tu chvíli byste slyšeli spadnout špendlík. Martina zbledla jako stěna. Oči se jí vytřeštily a zírala na mě s otevřenou pusou. Pak jen zamumlala něco o tom, že si nevšimla žádné jmenovky, a s hrnkem v ruce doslova utekla na záchod.
Teď je samozřejmě naštvaná a vypráví všem, že jsem na ni nastražila past a že to byl „zákeřný žert“, zatímco já jsem si jen „vylepšila“ svůj vlastní majetek. Personální oddělení zatím mlčí, ale někteří kolegové si myslí, že jsem překročila hranici.
Ale já jsem do toho čaje nedala nic nebezpečného. Jen jsem ho udělala nechutným. A upřímně? Pokud se chystáte krást čaj z jasně označené krabice, čaj, který pro někoho znamená víc než jen horkou vodu, zasloužíte si rybí následky.
