Článek
Můj život byl seriálem nekonečných laskavostí. Můj diář byl plný úkolů, které nebyly moje. V pondělí jsem bral auto kolegyně do servisu, protože „ty tomu, Marku, rozumíš víc“. Ve středu jsem stěhoval kamaráda Pavla do jeho nového bytu v paneláku na Jižním Městě. O víkendu jsem jezdil sekat trávu rodičům na chalupu. A mezitím? Mezitím jsem své sestře Janě slíbil, že jí konečně smontuju tu novou knihovnu z Ikey, která jí už měsíc leží v krabici v obýváku.
Moje dny byly tak přeplněné plněním cizích přání, že na ta moje nezbýval čas ani energie. Nejlepším symbolem mého života se stal kapající kohoutek v mé vlastní kuchyni. Už tři měsíce. Každou noc jsem usínal za zvuku toho otravného, rytmického „kap, kap, kap“, které jako by odpočítávalo moji neschopnost postarat se sám o sebe. Každé ráno jsem si říkal: „Dneska zavolám instalatéra.“ Ale pak zazvonil telefon, ozvala se kolegyně, sestra nebo kamarád a já jsem svůj vlastní problém zase odsunul na vedlejší kolej.
Slovo „ne“ v mém slovníku neexistovalo. Už jen pomyšlení na to, že bych ho měl vyslovit, ve mně vyvolávalo panickou hrůzu a pocity viny. Co si o mně pomyslí? Budou se zlobit? Přestanu pro ně být ten „hodný Marek“? A kým bych byl pak? Ta představa byla děsivější než jakékoliv vyčerpání. A tak jsem dál říkal „ano“ na všechno a na všechny, zatímco uvnitř mě rostla prázdnota a tichý vztek.
Ten den, kdy se všechno změnilo, začal jako každý jiný. Ráno jsem slíbil kolegovi, že za něj vezmu odpolední poradu, protože si jeho syn zlomil ruku. Hned poté jsem sedl do auta, které jsem až po střechu naplnil věcmi kamaráda Pavla, abych mu je odvezl do nového bytu. Cestou mě bolela hlava a cítil jsem v hrudi známý tlak úzkosti. Věděl jsem, že to nestihnu. Že nestihnu poradu, že nestihnu odvézt všechny věci, že večer padnu do postele a zase budu poslouchat ten proklatý kohoutek.
A pak to přišlo. Zazvonil telefon. Byla to sestra Jana. „Marku, zlatíčko,“ začala tím svým sladkým hlasem, který vždycky věštil nějakou prosbu. „Heleď, já vím, že seš hodnej, ale nemohl by ses mi cestou stavit v tom hobby marketu? Potřebovala bych ještě takový speciální hmoždinky do zdi, víš, na tu knihovnu. Bez nich to nesestavíme.“
Stál jsem v zácpě na Jižní spojce. Kolem mě troubila auta. Hlava mi třeštila. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Něco prasklo. Bylo to tiché, ale definitivní. Zhluboka jsem se nadechl a do telefonu řekl slovo, které jsem snad nikdy předtím nepoužil.
„Ne.“
V telefonu bylo ticho. Takové to ohromené, nechápavé ticho. „Cože?“ zeptala se Jana po chvíli. „Jako že ne?“
„Ne, Jani. Nezastavím se. A dneska ti ani nepřijedu smontovat tu knihovnu. A zítra taky ne. Musím si zařídit svoje věci,“ řekl jsem a sám byl v šoku z toho, jak pevně a klidně můj hlas zní. Nečekal jsem na odpověď. Zavěsil jsem.
Srdce mi bušilo jako o závod. Čekal jsem vlnu viny, ale ta nepřišla. Místo ní se dostavil pocit, který jsem neznal. Byla to opojná, neuvěřitelná lehkost. Jako bych ze zad shodil metrákový batoh plný kamení. Na nejbližším sjezdu jsem sjel z dálnice a otočil auto. Nejel jsem za Pavlem. Nejel jsem do práce. Jel jsem domů.
Zaparkoval jsem před svým domem, vešel do bytu a první, co jsem udělal, bylo, že jsem si z kapsy vytáhl telefon. Nenašel jsem číslo na sestru, abych se omluvil. Našel jsem si v kontaktech „Instalatér Novák“ a vytočil ho.
„Dobrý den, tady Marek. Potřeboval bych opravit kapající kohoutek. Ano, dnes. Čím dříve, tím lépe.“
Když jsem položil telefon, opřel jsem se o kuchyňskou linku a poprvé po mnoha měsících jsem se z plných plic usmál. Věděl jsem, že oprava jednoho kohoutku můj život nespasí. Ale taky jsem věděl, že to není jen o tom kohoutku. Bylo to o tom, že jsem konečně, poprvé v životě, začal opravovat sám sebe.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
