Článek
Jmenuji se Martin, je mi dvacet tři let a tento týden se mi celý život změnil. Před třemi dny mi zemřel dědeček. A během pohřebního karu na nás všechny dopadla bomba. Ukázalo se, že můj dědeček měl čtyřletou dceru. S uklízečkou, která mu dříve pomáhala v domě. Ta žena zmizela a nikdo neví, kam se poděla. Holčička se jmenuje Lenka, je maličká, tichá a úplně sama. A všichni v mé velké rodině ji nenávidí.
Na pohřbu se na ni nikdo ani nepodíval. Viděl jsem ji schoulenou v rohu místnosti, jako by se snažila zmizet. A jediná konverzace, kterou kdokoli vedl, byla o tom, kdo si ji v žádném případě nevezme. Všichni se shodli, že by měla být poslána do dětského domova.
Nevím, co se v tu chvíli se mnou stalo, ale něco ve mně bouchlo. Přešel jsem k ní, klekl si, usmál se a zeptal se: „Chtěla bys bydlet se mnou?“ Nic neřekla. Jen pomalu přikývla. A to bylo vše.
Ten večer se mnou Lenka odjela domů. Bydlela pár dní u mé sestřenice Niky, která mi předala její kartičku pojištěnce a v podstatě jen řekla hodně štěstí. Jsem třiadvacetiletý kluk, bydlím sám v malém bytě na východním Slovensku. Pracuji z domova. Platím nájem. Nejsem bohatý. Nikdy jsem nevychovával dítě. O víkendech studuji dálkově na vysoké škole. Ale ona jela se mnou. A od té doby je tady.
Cestou autem neřekla ani slovo. Ukázal jsem jí byt, dal jí jídlo. Sotva reagovala. Později v noci, když jsem se snažil spát… zlomil jsem se. Byly dvě hodiny ráno a já jsem plakal, jako jsem neplakal léta.
Pořád jsem si říkal: Co to sakra dělám? Jak můžu vychovávat dítě, když jsem sám ještě dítě? Moje rodina mi nepomůže. Všichni mě budou soudit. Vždyť to ani technicky není moje neteř, je to moje teta. (Ano. Ta část je šílená. Je to nevlastní sestra mé mámy. Což z ní dělá mou tetu. Ale jsou jí čtyři.)
Tu noc jsem vůbec nespal. Kolem třetí ráno jsme měli malou nehodu, počůrala se v posteli. Neplakala. Jen se snažila schovat deku, jako by nechtěla, abych to zjistil. Srdce mi puklo na dvě půlky. Řekl jsem jí, že je všechno v pořádku, a pomohl jí to uklidit.
Ráno jsem jí vysvětlil, že jí musíme jít nakoupit nějaké věci. Šli jsme do obchodu, který je jen pět minut cesty, ale trvalo nám to patnáct. Snažila se být samostatná a nechtěla mě držet za ruku. Ale na zpáteční cestě byla tak unavená, že se skoro zhroutila na chodníku. Zeptal jsem se, jestli ji můžu nést, a ona nejdřív řekla ne, ale po pár dalších krocích jsem ji stejně zvedl. Vypadala naštvaně, ale nebránila se.
Uvařil jsem jí snídani a pak jí řekl, že musíme jít na nějaké úřady, abych se mohl stát jejím opatrovníkem. Myslel jsem, že tam jen odevzdám papíry. Místo toho celý proces začal okamžitě.
Byl to chaos. Na úřadě práce, sociálních věcí a rodiny na mě jedna úřednice doslova spustila. Byla chladná a krutá a v podstatě mi do očí řekla, že jsem hloupý kluk. „Jste jen dítě. Nemůžete vychovávat další dítě. Nemáte na ni ani právo. Bude jí lépe u matky.“ A tohle všechno říkala před Lenkou, která mi tiše seděla na klíně.
Podíval jsem se dolů a viděl jsem, jak jí po tvářích stékají slzy. Zpočátku jsem si toho ani nevšiml, jen jsem cítil, jak se její malé tělíčko třese. Plakala tiše.
Jemně jsem se omluvil té ženě, vstal jsem a řekl, že se vrátíme později. Vzal jsem Lenku ven a zavedl ji do nedaleké cukrárny na zmrzlinu. Seděli jsme spolu v tichosti. Vysvětlil jsem jí, že se budeme muset vrátit a promluvit si s tou zlou paní, ale slíbil jsem, že s ní zůstanu po celou dobu. Přikývla.
Teď je zase pozdě v noci. Jsem naprosto vyčerpaný. A potřebuji to někde říct: Miluji to dítě. Znám ji tři dny a udělal bych cokoli, abych ji ochránil. Ale uvnitř se hroutím.
Pracuji z domova, což je jediný důvod, proč je to vůbec možné. Ale o víkendech chodím na vysokou školu a tu budu pravděpodobně muset vzdát. Prodávám svou motorku, abych pro ni měl víc peněz. Mám hrůzu, že si nikdy nenajdu přítelkyni, protože která třiadvacetiletá holka chce kluka se čtyřletým dítětem?
Mám pocit, že jsem vyměnil všechno, čím jsem býval… za někoho, kdo si zaslouží lepší život. A nelituji toho.
Ale bojím se. A jsem unavený. A snažím se nezhroutit.
