Článek
S tchyní jsem nikdy moc nevycházela. Je to žena ze staré školy, pro kterou jsou lokty na stole nebo houpání na židli zločinem hodným nejvyššího trestu. Křičí na vnoučata, peskuje je za každou maličkost. Já se snažím svého Adámka vychovávat jinak, jemněji. Můj manžel Pavel mi ale vždycky říkal, ať to nechám být. „Máma to tak nemyslí,“ opakoval donekonečna. A tak jsem to nechávala být.
Až doteď.
Adámkovi totiž lékaři diagnostikovali život ohrožující alergii na arašídy. Anafylaktický šok. Dostali jsme adrenalinové pero, EpiPen, které musí mít neustále u sebe. Vysvětlovala jsem to tchyni snad stokrát. Že je to vážné. Že jde o život.
Její reakce? Povýšené odfrknutí.
„Za nás žádné alergie nebyly,“ prohlásila. „A když jo, tak se to léčilo tím, že se to těm děckám prostě dávalo, dokud si nezvykly. Zbytečně ho rozmazluješ.“
Snažila jsem se zůstat klidná. Vysvětlovala jsem, že anafylaxe znamená otok dýchacích cest, zástavu dechu. Že je to otázka minut. Koukala na mě, jako bych si to všechno vymýšlela.
A pak přišel den, který všechno změnil.
Tchyně si měla Adámka vyzvednout a vzít ho na odpoledne. Zazvonila u naší řadovky v Kladně, Adámek už stál připravený u dveří, kolem pasu svou malou ledvinku s EpiPenem.
Tchyně se na něj podívala, pak na tu ledvinku. S výrazem naprostého znechucení k němu přistoupila, strhla mu ji z pasu a mrštila s ní na příjezdovou cestu.
„Tohle potřebovat nebude,“ prohlásila ledově. „Vždyť jsme byli na zmrzlině stokrát a nikdy se nic nestalo.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Viděla jsem rudě. Zvedla jsem tu ledvinku ze země, vzala Adámka za ruku a odtáhla ho dovnitř. „Nikam s tebou nepůjde,“ řekla jsem a hlas se mi třásl vzteky. „Když je vám bezpečnost mého syna ukradená, tak ho prostě neuvidíte.“
Přiznávám, řekla jsem jí, že je nezodpovědná a neschopná babička. Ona se urazila, otočila se a odjela. A samozřejmě okamžitě volala Pavlovi.
Když se manžel vrátil z práce, čekala mě studená sprcha. Jeho matka mu naplakala do telefonu, jak jsem na ni byla hnusná a jak ji obviňuju, že chce zabít vlastního vnuka. A on po mně chtěl, abych se jí omluvil.
„Prosím tě, nepřeháněj,“ řekl mi. „Kdyby něco snědl, tak by ho přece odvezla do nemocnice.“
Snažila jsem se mu laskavě vysvětlit, že „odvézt do nemocnice“ může být pozdě. Že pero s adrenalinem zachraňuje životy právě proto, že čas je to jediné, co v tu chvíli nemáte.
Nechápal to. Nebo nechtěl chápat.
A tak jsem stanovila jasné pravidlo. Bez EpiPenu, který má Adámek u sebe a o kterém jeho doprovod ví, jak ho použít, nejde syn nikam. Tečka.
Tchyně teď trvá na tom, že ho vezme na hokej. Na zimák, kde jsou arašídy doslova na každém kroku. Navrhla jsem, že stadion nabízí i zóny bez arašídů, ale ten nápad jen shodila ze stolu s tím, že mu přece nic nebude.
Manžel stojí samozřejmě za ní. Je to mamánek, pro kterého maminka nikdy neudělá chybu. „Vždyť mě taky vychovala a nic mi není,“ argumentuje.
Jsem unavená a vyděšená. Bylo by ode mě hrozné, kdybych trvala na tom, že tchyně může Adámka vidět jen za mé přítomnosti? Přeháním opravdu tak strašně? Nebo jen chráním život vlastního dítěte před jeho nejbližší rodinou?
Musíte také bojovat s nepochopením ve vlastní rodině, když jde o zdraví vašich dětí? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz, někdy pomůže vědět, že v tom nejste sami.
