Článek
Pracuju jako zedník. Když mi bylo osmadvacet, zrovna jsem se oženil s nejlepší ženou na světě. Jednou v práci jsem si jen tak z legrace, pro pobavení, vyryl hřebíkem její jméno do cihly, než jsem ji položil do malty. A nějak se mi ten pocit zalíbil.
Teď je mi přes čtyřicet a nemám v plánu s tím přestat. Stal se z toho takový můj malý rituál. Někdy je to naše jméno dohromady, ale většinou jen její. Je to krátké jméno, Hanka, jen pět písmen, takže je to rychlé a nikdo si ničeho nevšimne. Je to takové moje malé tajemství, můj tichý hold ženě, kterou miluju.
Jednou jsem se jí o tom v žertu zmínil. Řekl jsem jí, že si s kolegy občas pro legraci píšeme do cihel různé nesmysly a že jsem tam jednou napsal její jméno. Zasmála se a řekla, že je to vtipná představa.
Už jsem jí ale neřekl, že to dělám skoro na každé stavbě už víc než deset let. Že její jméno, nebo naše jména, jsou teď navždy ukrytá v maltě a ve zdech desítek rodinných domů po celých středních Čechách, které byly postaveny po roce 2010.
Myslím, že jí to nikdy neřeknu. Jsem v tom už moc hluboko a líbí se mi, že mám tohle malé tajemství jen pro sebe.
Ale teď to víte vy! Takže kdo ví, možná zrovna ve vašem domě je ve zdi schované jméno mé Hanky. Haha!
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
