Článek
Můj příběh se příliš neliší od mnoha jiných, které jste asi slyšeli od obětí sexuálního násilí. Jenže v naší kultuře jsou muži vždy pachatelé, ne oběti. Nechci se s nikým srovnávat ani zlehčovat ničí utrpení. Chci jen mluvit.
Bylo mi pět, když se to stalo poprvé. Nesměl jsem si chodit hrát ven sám, jedině s bratrem. Neměl jsem tedy žádné kamarády mimo školu. Brácha mě viděl jako přítěž, takže mi vždycky jen řekl, ať jdu pryč, a sám šel za svými kamarády. Jeden z jeho kamarádů se mnou ale zůstával a hrál si se mnou. Měl jsem ho rád. Bylo mu asi jako bráchovi, šestnáct.
Jednoho dne jsem si chtěl jít hrát ven, ale bratr se mnou nechtěl jít. Tak se ten jeho kamarád nabídl, že mě pohlídá. Vzal mě do jednoho rozestavěného domu a tam mě znásilnil. Řekl mi, že je to naše tajná hra. Že to nesmím nikomu říct. Vůbec jsem netušil, co se děje. Nikomu jsem nic neřekl.
Pokračovalo to, dvakrát až třikrát týdně. Když ten dům dostavěli, bral mě do lesíka kousek za naším sídlištěm. Takhle to trvalo dva roky. Dokud mi nebylo sedm. Pak jsme se odstěhovali. A znovu jsem ho uviděl až o pět let později.
Chodil na stejnou střední jako můj bratr. Viděl jsem ho na nějaké školní akci. Bylo mi dvanáct. V tu chvíli už jsem věděl, co mi udělal, a věděl jsem, že to bylo špatné. Tak jsem se rozhodl to říct mámě. Když jsme se ten den vrátili domů, řekl jsem jí to. Byla překvapená, že vůbec znám slovo „znásilnění“. Řekla mi, že kluka přece nemůže nikdo znásilnit. „Jak by tě mohl znásilnit?“ zeptala se mě. Neměl jsem na to odpověď. Potrestala mě za to, že lžu a mluvím sprostě. Potom už jsem mlčel. Miloval jsem svou mámu, vždycky byla chápavá a milující. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle zareaguje.
Dnes je mi dvacet. Včera v noci jsem to řekl své přítelkyni. Objala mě, plakal jsem a ona plakala se mnou. Bylo to, jako když konečně uvolníte tlak z nádoby, která byla patnáct let přetlakovaná. Ona sama byla v dětství také obětí. Rozuměla mi. Byl to dobrý pocit. Dala mi to, co jsem tehdy čekal od mámy.
Řekla mi, že bychom se mu měli nějak pomstít. Ale já nechci. Je mi jedno, jestli je šťastný, nebo trpí. Jsem spokojený se svým životem. Ani nevím, kde je a kým je dnes.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji vám za váš čas. Chci vám jen říct, že pokud se vám někdy někdo svěří se zneužíváním, i když třeba nemůžete zařídit spravedlnost, prostě ho jen utěšte. Nic to nestojí, aby se někdo cítil lépe. A možná mu to dá klid nebo sílu, aby hledal spravedlnost sám.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
