Článek
Momentálně zase bydlím u rodičů. Nedávno jsem přišla o práci a kvůli ekonomické krizi je hledání nového místa docela peklo. Ale o tom psát nechci.
Před pár dny mi přišel e-mail s potvrzením, že moje dizertační práce byla schválena. Loni jsem měla obhajobu, kterou jsem prošla, ale s nutností práci přepracovat. Minulý měsíc jsem odevzdala opravenou verzi a od té doby jsem čekala na finální verdikt od komise.
No, a dočkala jsem se. Prošla jsem. Mám titul Ph.D. A… nikoho to vlastně nezajímá.
Rodiče pozvali pár přátel a příbuzných na večeři, ale všichni mě víceméně ignorovali. Nikdo se nezeptal na můj výzkum, nebo dokonce ani na to, co plánuju dělat dál. Bylo to, jako by můj doktorát byl jen pohodlnou záminkou pro rodinné setkání.
Celou tu dobu, co jsem na tom pracovala, jsem si myslela, že se to nikdy nepovede. Strávila jsem tím víc než polovinu dekády a po většinu času jsem vážně nevěřila, že se dostanu až sem.
Zdálo se, že lidé na té večeři ani nechápali, co to Ph.D. vlastně je. Jeden z příbuzných se mě vážně zeptal, jestli budu pokračovat ve studiu. Musela jsem mu vysvětlovat, že to už není možné, protože teď mám nejvyšší titul, jakého lze dosáhnout.
Nevím, kam tímhle mířím, ale tohle je přece zpovědnice, ne? Místo, kam si člověk může ulevit. Takže… asi tak.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
