Článek
Když se před šesti lety narodil můj syn, byl jsem nejšťastnější chlap na světě. Vzal jsem si svou nejlepší kamarádku, měli jsme dítě, všechno se zdálo být dokonalé. To trvalo do chvíle, než začal růst. Po pár letech jsem začal mít pochybnosti. Vůbec mi nebyl podobný.
Ale to samo by nestačilo. Tím, kdo spustil alarm, byla moje budoucí exmanželka. Byla to patologická lhářka. Kdykoliv někam šla, nikdy nešla tam, kam tvrdila. Měla obrovské díry v programu, které mi nedokázala vysvětlit. Odmítala mě seznámit s kýmkoliv z její práce. Její blízká kamarádka ji kdysi obvinila, že flirtuje s jejím partnerem. Přesto jsem ji jako blázen miloval. Vždycky, když nějaká její lež praskla, zahrnula mě láskou a přesvědčila mě, že i když je lhářka a manipulátorka, tak není lživá a manipulativní děvka.
Loni znovu otěhotněla a já stále doufal. Ale když se narodila dcera, bylo na první pohled jasné, že je jiné rasy. Odmítl jsem podepsat rodný list a testy otcovství, které jsem si vyžádal, potvrdily to nejhorší. Ani jedno z dětí není moje.
V den, kdy jsem dostal výsledky, jsem tu ženskou opustil a podal žádost o rozvod. Vím, že to zničí život tomu chlapci. Byl jsem mu nejlepším tátou, jakým jsem mohl být, miloval jsem ho celým srdcem a dával jsem do toho 110 %. Ale teď, když ho vidím, cítím jen znechucení. Znechucení z ní, ze sebe, že jsem nevěřil svým instinktům, a z toho, že posledních šest let mého života byla jen lež.
Řeklo mi už několik lidí, že jsem monstrum, protože jsem „svého syna“ takhle opustil. Moje exmanželka ho neustále používá, aby mě citově vydírala. Nechává ho, aby mi volal uprostřed noci a uplakaně prosil, aby se „tatínek“ vrátil. Když jsem se stěhoval, přivedla ho do pokoje, aby mi ukázala, „jak moc mu ubližuju“. V každé konverzaci, online i offline, jsem za to pranýřován. Že i když nejsem biologický otec, jsem jeho táta.
Bohužel jsem si uvědomil, že moje vlastní pocity pro většinu lidí nic neznamenají. Jediní, kdo mě podporují, jsou moji rodiče. Moji vlastní sourozenci mě nazývají opovrženíhodným člověkem za to, že jsem opustil dítě. Moje pocity zrady a smutku jsou bezcenné, protože je v tom dítě.
Ale proč bych měl „být chlap“? Proč bych měl předstírat, že je všechno v pořádku a že necítím k celé té situaci odpor? Proč bych měl odsunout svůj vlastní život a pocity stranou? Nikdy jsem nebyl jeho otec. Miloval jsem ho jako vlastního a upřímně, stále ho miluju, ale kdybych musel hrát tu roli dál, začal bych ho nenávidět. A nenáviděl bych sebe, že jsem si nevzal zpátky svůj vlastní život.
Není to moje dítě, a i když za to nemůže, už to není můj problém.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
