Článek
Dana byla žena, která měla vždy dokonale upravené vlasy, nažehlenou halenku a názor na všechno. Její pochvaly byly většinou jen skrytá kritika. „Ta omáčka je výborná, Kamilko. Já ji dělám trochu jinak, ale tohle je taky zajímavý způsob,“ byla jedna z jejích typických vět. Můj muž Pavel svou matku miloval, a tak jsem se roky snažila být tou nejlepší snachou. Ale cítila jsem, že pro ni nikdy nebudu dost dobrá.
Po pěti letech manželství jsem se rozhodla, že tu ledovou zeď musím prolomit. Chtěla jsem, abychom byly víc než jen dvě ženy spojené jedním mužem. Chtěla jsem být kamarádka, nebo alespoň někdo, s kým si může upřímně promluvit. A tak jsem ji, když byl Pavel na služební cestě, pozvala k nám domů na skleničku vína. Říkala jsem si, že v klidu, v neformálním prostředí našeho obýváku, bychom si mohly konečně najít cestu k sobě. Koupila jsem její oblíbenou Pálavu, připravila talíř s kvalitními sýry a olivami a s bušícím srdcem jsem čekala na její příchod.
První sklenka byla ještě trochu rozpačitá. Konverzace se točila kolem bezpečných témat. Počasí, politika (velmi povrchně), nový seriál v televizi. Dana seděla na gauči napjatě jako struna, srkala víno a hodnotila můj výběr sýrů. „Ten s ořechy je trochu suchý, nemyslíš?“ poznamenala. Přikývla jsem a dolila jí. Cítila jsem, jak se mi naděje na sblížení pomalu rozplývá.
U druhé sklenky se ale stalo něco nečekaného. Dana se trochu uvolnila. Povolila kravatu své dokonalosti a začala vzpomínat na Pavlovo dětství. Vyprávěla vtipné historky o tom, jak se učil jezdit na kole, jak si na táboře zlomil ruku. Smála se a já poprvé viděla tu ženu, kterou můj muž tak zbožňoval. Smála jsem se s ní a cítila jsem, že ledy konečně tají. „Ještě si dáš, Dano?“ zeptala jsem se a otevřela druhou láhev. „Ale jen trošičku,“ odpověděla, ale nastavila skleničku.
A pak přišla třetí sklenka. A s ní se protrhla stavidla. Dana se ke mně spiklenecky naklonila, její hlas ztišený do šepotu. „Kamilko, ty jsi taková hodná holka. A vidím, jak se trápíš, že si nerozumíme. Já ti musím něco říct, ale slib mi, že to zůstane mezi námi. Nikdy se to nesmí dozvědět Jirka.“ Jirka, můj tchán, byl tichý, dobrosrdečný muž, který svou ženu nosil na rukou a považoval ji za světici. Horlivě jsem přikývla, fascinovaná tou náhlou změnou.
„Víš, Jirka je skvělý chlap,“ začala Dana. „Ale vždycky byl… nudný. A já jsem potřebovala v životě trochu vášně.“ A pak to spustila. S neuvěřitelnými, a pro mě naprosto šokujícími, detaily mi odvyprávěla o své dlouholeté aféře s kolegou z práce, která začala v osmdesátých letech a trvala skoro dekádu. Pokračovala vášnivým románkem s o patnáct let mladším instalatérem, který jim přišel opravit topení a zůstal na „údržbu“ skoro půl roku. A jako zlatý hřeb večera přidala popis letního úletu s plavčíkem v Chorvatsku před pár lety, kam jela na „dámskou jízdu“ se svými kamarádkami.
Seděla jsem, mechanicky dolévala víno a poslouchala s otevřenou pusou. V hlavě mi běžel film složený z obrazů mého tchána, jak o víkendu seká trávník, zatímco jeho žena prožívá vášnivé chvíle s instalatérem. Dozvěděla jsem se o jejich sexuálním životě, nebo spíše neživotě, věci, které jsem nikdy, nikdy vědět nechtěla. Stala jsem se zpovědníkem, terapeutem a spolupachatelem v jednom. Moje snaha o nevinné sblížení se změnila v noční můru plnou cizích tajemství.
Večer skončil tím, že mi totálně opilá Dana usnula na gauči. Přikryla jsem ji dekou, uklidila lahve od vína a s hlavou plnou cizích hříchů jsem šla spát. Ráno jsem ji probudila, uvařila jí silnou kávu a odvezla ji domů. Tvářila se trochu provinile, ale v jejích očích byla nová jiskra.
Od té doby máme mnohem, mnohem lepší vztah. Dana si myslí, že jsem její nejlepší kamarádka a důvěrnice. Volá mi, svěřuje se mi, zve mě na obědy (už bez kritiky). A já hraju její hru. Usmívám se, poslouchám a držím jazyk za zuby. Dosáhla jsem svého cíle. Skamarádila jsem se s tchyní. Ale cena, kterou jsem za to zaplatila, je, že pokaždé, když vidím svého tchána, jak s láskou podává Daně ruku, chce se mi trochu zvracet. A zároveň vím, že už si mě nikdy nedovolí kritizovat za nepořádek v kuchyni. Protože já, na rozdíl od ní, nemám žádné kostlivce ve skříni. Jen jednoho na gauči.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
