Článek
Příroda pro mě znamená park na Letné nebo víkendový výlet do Průhonického parku. Když tedy jednou za čas jedu navštívit rodiče na jejich chalupu na Křivoklátsku, jsem v úplně jiném světě. Světě, kterému nerozumím a ke kterému mám sice obdiv, ale také zdravý respekt. Ten respekt jsem si ale bohužel zapomněla přibalit na svou poslední návštěvu.
Strávila jsem u rodičů krásný víkend. Počasí bylo nádherné, slunečné, ale chladné, přesně takové to podzimní, co láká na procházky. V neděli odpoledne jsem se chystala na vlak zpátky do Prahy. Nádraží je od naší chalupy asi čtyři kilometry chůze po silnici. Táta mi nabízel, že mě tam hodí autem, ale já jsem se chtěla ještě naposledy nadechnout toho čerstvého vzduchu a protáhnout si nohy. „To je dobrý, tati, projdu se. Mám spoustu času,“ odmítla jsem jeho nabídku s přehnanou sebedůvěrou.
Šla jsem po asfaltové silnici, poslouchala hudbu ve sluchátkách a dívala se na hodinky. Zjistila jsem, že jsem se u rodičů trochu zdržela a že můj časový polštář není tak velký, jak jsem si myslela. Pokud si trochu nepospíším, vlak mi ujede. A v tu chvíli jsem ji uviděla. Nenápadnou, vyšlapanou pěšinku vedoucí přímo do lesa. V hlavě mi okamžitě naskočila vzpomínka na dědu, který vždycky říkával: „Když půjdeš touhle pěšinou přes kopec, jsi na nádraží za dvacet minut.“
Logika mi velela zůstat na bezpečné silnici. Ale moje městská netrpělivost a touha po efektivitě zvítězila. „Je to zkratka, co se může stát?“ řekla jsem si. Sundala jsem si sluchátka a s pocitem malého dobrodruha jsem vstoupila do lesa. Prvních deset minut bylo všechno v pořádku. Cesta byla zřetelná, slunce prosvítalo mezi stromy a já jsem si užívala to ticho a vůni spadaného listí. Cítila jsem se chytře, že jsem přelstila tu nudnou, dlouhou silnici.
Pak se ale pěšina začala větvit. Jedna odbočka vypadala o něco prošlapanější než druhá, a tak jsem se po ní vydala. Po dalších pár stech metrech se cesta začala ztrácet. Byla čím dál méně zřetelná, až se přede mnou úplně rozplynula v hustém podrostu a popadaných větvích. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Všechny stromy najednou vypadaly stejně. Slunce se schovalo za mraky a les okamžitě ztratil svou přívětivou tvář. Stal se z něj temný, nepřehledný labyrint.
Pokusila jsem se vrátit, ale nebyla jsem si jistá, odkud jsem přišla. Zkusila jsem vytáhnout mobil, abych se podívala na mapu. Samozřejmě. Žádný signál. Poprvé za ten den jsem pocítila skutečný záchvěv strachu. Byla jsem sama, uprostřed lesa, a neměla jsem tušení, kterým směrem je civilizace.
Chodila jsem sem a tam, snažila se najít nějaký orientační bod, ale všechno bylo marné. Každý směr vypadal stejně. Čas plynul a s klesajícím sluncem rostla i moje panika. Začínalo mi být zima. Na jednom kluzkém kořeni jsem špatně šlápla a ozvalo se ošklivé křupnutí. Bolest v kotníku byla ostrá a vystřelovala mi až do kolene. Zkusila jsem se na nohu postavit, ale nešlo to. S bolestným syknutím jsem se posadila na vlhký mech.
A v tu chvíli jsem se rozplakala. Byly to slzy bezmoci, strachu a vzteku na vlastní hloupost. Co budu dělat? Nikdo neví, kde jsem. Myslí si, že jsem šla po silnici. Než si někdo všimne, že jsem nedorazila do Prahy, bude tma a zima. Představovala jsem si všechny hororové scénáře. Zůstanu tu přes noc, prochladnu, najdou mě až za několik dní. Z té představy se mi udělalo ještě hůř.
V posledním zoufalém pokusu jsem se zhluboka nadechla a začala jsem křičet. „Pomoc! Je tu někdo? Pomozte mi!“ křičela jsem z plných plic, dokud mě nerozbolelo v krku. Můj hlas se jen beznadějně ztrácel mezi stromy. Zkusila jsem to ještě jednou a pak znovu. Už jsem to skoro vzdala, když jsem najednou uslyšela zapraskání větví.
Srdce mi poskočilo strachem. Co když je to divočák? Nebo nějaký podivín? Snažila jsem se být co nejtišší. Šramot se blížil. Zpoza houští se vynořil stín. Velký stín. A pak jsem ho uviděla. Nebylo to zvíře z mých nočních můr. Byl to pes. Obrovský, nádherný německý ovčák. Zastavil se pár metrů ode mě a pozorně si mě prohlížel. V jeho očích nebyla žádná agrese, jen klidná, inteligentní zvědavost.
„Ahoj,“ zašeptala jsem a natáhla k němu ruku. Pomalu přišel blíž, očichal mou nataženou dlaň a pak se jeho pohled zaměřil na můj nateklý kotník. Jemně do něj šťouchnul čenichem. Pak zvedl hlavu a hlasitě, jasně zaštěkal. Ale ne na mě. Štěkal někam zpátky do lesa, odkud přišel. Jako by někoho volal.
O pár okamžiků později jsem uslyšela lidský hlas. „Bene! K noze! Co tam vyvádíš?“ Zpoza stromů se vynořil starší pán v zelené myslivecké kamizole. Když mě uviděl sedět na zemi, překvapeně se zastavil. „Pro pána krále, slečno, co tady děláte?“ zeptal se.
S úlevou, která hraničila s hysterií, jsem mu rychle vysvětlila, co se mi stalo. Pán jen chápavě kýval hlavou. „No jo, Vlčí důl,“ řekl. „Tady se ztratil už leckdo. Tudy se cesty nezkracujou.“ Pomohl mi vstát, podepřel mě a pomalu mě vedl z lesa. Pes, Ben, kráčel poslušně vedle nás, občas se o mě otřel, jako by mě kontroloval. Ukázalo se, že pán bydlí jen kousek od lesa a byl se psem na jejich obvyklé večerní procházce. Kdyby Ben neuslyšel mé volání, nikdy by mě nenašel.
Dovedl mě až k silnici, zavolal mému tátovi a počkal se mnou, dokud pro mě nepřijel. Když jsem seděla v autě, v bezpečí, a dívala se na toho starého pána a jeho psa, kteří mi mávali na rozloučenou, cítila jsem tak obrovskou vlnu vděčnosti, až se mi chtělo znovu brečet. Tentokrát to ale byly slzy úlevy. Ten den jsem se naučila dvě věci. Zaprvé, že moje městská arogance do lesa nepatří. A zadruhé, že andělé strážní někdy mají čtyři nohy, mokrý čenich a jmenují se Ben.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
