Článek
Je mi dvacet let a posilovna je pro mě svatyně. Místo, kam chodím, abych si vyčistila hlavu od náročného studia na vysoké škole. Je to můj čas, můj prostor. Každý, kdo někam pravidelně chodí, ví, že po čase začnete poznávat tváře ostatních. Jsem spíše zdrženlivá, ale s pár dalšími dívkami se pozdravíme. A pak je tu hrstka mužů, které poznávám, kteří si dělají své a nanejvýš kývnou. Jeden z nich mi vždycky připadal tak trochu zamračený. Ne jako zlý člověk, ale prostě vždycky tak vážný, soustředěný, se sluchátky na uších. Nikdy se neusmíval. V duchu jsem mu začala říkat „pan Mračoun“.
Včera jsem byla v posilovně ve velké otevřené místnosti s volnými váhami. Do místnosti vešel muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Mohlo mu být přes padesát a už od pohledu jsem z něj měla špatný pocit. Místo aby se díval na stroje, jeho oči klouzaly po místnosti a zastavovaly se na ženách. Když se naše pohledy střetly v zrcadle, neuhnul. Zíral na mě dlouze a nepříjemně.
Po chvíli, kdy jen předstíral cvičení, přešel ke mně. Postavil se příliš blízko, do mé osobní zóny. „Slečno, promiňte, že ruším,“ začal slizkým tónem, „ale vidím, že to děláte trochu špatně. Mohl bych vám ukázat, jak na to, aby vám to šlo víc na zadek?“
Byla jsem v šoku z té drzosti. „Děkuji, ale jsem spokojená se svou technikou,“ odpověděla jsem co nejchladněji.
Nenechal se odbýt. „Ale no tak, jen malá rada od zkušenějšího. Krásná holka jako vy by měla vědět, jak správně cvičit.“ Začínala jsem panikařit. Byla jsem v rohu místnosti a on mi blokoval cestu. Můj mozek jel na plné obrátky. Přeháním to? Mám něco říct? Nebudu za hysterku?
V tu chvíli do místnosti vešel pan Mračoun. S obvyklým upřeným pohledem si šel pro závaží. Pak se jeho oči setkaly s mými v zrcadle. Viděl toho chlapa, jak stojí příliš blízko. Viděl můj vyděšený výraz. Jeho obočí se jen nepatrně stáhlo a lehce na mě kývl. Byla to tichá otázka. „Jsi v pohodě?“ Já jsem jen trochu víc vykulila oči. Byla to moje tichá prosba o pomoc.
To bylo vše, co potřeboval. Sundal si sluchátka, položil ručník a s klidnými, rozvážnými kroky přešel k nám. Jeho přítomnost byla tak autoritativní, že ten slizoun okamžitě zmlkl.
„Hele, kámo,“ řekl pan Mračoun klidným, ale pevným hlasem. „Nechcete jí dát trochu prostor?“ Ten chlap odpověděl: „Cože?“ „Jo,“ pokračoval pan Mračoun. „Tahle místnost je obrovská, máte ji tu docela zahnanou v rohu, ne?“
Ten slizoun se jakoby zasmál, pak zrudl, když viděl, že pan Mračoun se nesměje. Vypadal extrémně nervózně. „Jo, dobře, vždyť já si jen povídal,“ zamumlal a rychle odešel.
Pan Mračoun si chtěl nasadit sluchátka zpátky. „Děkuji,“ vydechla jsem. Odpověděl: „Není zač. Víte, mám dceru, je jí sedmnáct. Člověk se s ní učí dívat se na svět jinak. A učí se poznat, kdy je potřeba někomu krýt záda.“ Poprvé jsem viděla, jak se koutky jeho úst nepatrně zvedly do náznaku úsměvu. Pak se prostě vrátil ke cvičení a já také.
Vím, že to celé zní možná přehnaně, ale myslím, že ostatní ženy pochopí, jak snadné je cítit se zastrašená cizím mužem, a také jakou úlevu přináší pocit bezpečí. A ten zamračený muž mi dal jasně najevo, že mi kryje záda. Někdy ti největší hrdinové nenosí pláštěnky, ale jen permanentně mrzutý výraz a obrovské svaly.
