Článek
S přítelem Martinem jsme se rozhodli udělat si hezký den s naším pětiletým pěstounským synem Davídkem. Plán byl jasný: snídaně v motorestu a pak cesta do kina na novou pohádku. Těšili jsme se na pohodový rodinný den. Netušila jsem, že se změní v noční můru plnou veřejného ponižování.
V motorestu, hned vedle restaurace, byl malý obchod se suvenýry a hračkami. Davídek v něm okamžitě objevil obrovské auto na dálkové ovládání. Zářilo, blikalo a stálo neuvěřitelných 1500 korun. Jeho oči se rozzářily. „Prosím, prosím, mami! Já ho potřebuju! Budu nejhodnější na světě!“ spustil.
S klidem a úsměvem jsem mu vysvětlila: „Davídku, ne. Je to příliš drahé a doma máš tři podobná autíčka, se kterými si nehraješ. Dneska jdeme do kina, to je náš výlet.“
Ale pětileté dítě logiku neslyší. Jeho rozzářené oči se okamžitě naplnily slzami a spustil se záchvat vzteku. Hodil se na zem, kopal nohama a křičel. S Martinem jsme ho vzali ven, kde jsme v klidu počkali, až se bouře přežene. Když se utišil, jeho tvář ztvrdla v odhodlané masce. „Tak já nebudu jíst,“ prohlásil. „Dokud mi tu hračku nekoupíte!“
„Dobře, to je tvoje volba,“ odpověděla jsem klidně. Vrátili jsme se ke stolu v restauraci. S Martinem jsme si objednali snídani a Davídkovi jsme objednali Sprite a nechali mu na stole dětské menu pro případ, že by si to rozmyslel. Seděl tam, trucoval a odmítal se na nás i podívat.
A tehdy si nás všimla ona. Žena od vedlejšího stolu, která celý incident sledovala s opovržlivým výrazem. Vstala a přistoupila k našemu stolu s výrazem samozvané ochránkyně všech dětí.
„Promiňte,“ začala jedovatě sladkým tónem, „ale nemůžu se na to dívat. Vy, sobečtí zrůdy, si tu jíte, a to ubohé dítě necháváte o hladu!“
Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na slovo. Otočila se na Davídka. „Neboj, zlatíčko, já ti koupím, cokoli si budeš přát k jídlu.“
Davídek, malý stratég, viděl svou šanci. Podíval se na ni, ukázal prstem směrem k obchodu a řekl: „Já nechci jídlo. Já chci tamto auto za patnáct set.“
Paní ztuhla. Její úsměv zmizel. „Tolik? No… tak… to zase ne,“ vykoktala. Její role spasitelky se rozplynula. Ponížená a naštvaná, že byla přistižena při svém pokrytectví, obrátila svůj vztek znovu proti mně. Všimla si, že já a můj syn máme jinou barvu pleti.
„Aha, už to chápu,“ řekla s novou vlnou pohrdání. „Vy nejste jeho pravá matka, že? Jste pěstounka. Jste za to placená! Vaší povinností je, aby byl šťastný, ať to stojí, co to stojí! Měla byste se stydět!“
Ta slova mě zasáhla víc než facka. Ta neznalost, ta krutost. Podívala jsem se na ni, ale už jsem necítila vztek, jen prázdnotu a lítost. Neřekla jsem nic. Jen jsem na ni mlčky zírala, dokud se neotočila a neodešla zpět ke svému stolu.
Cestou do kina jsme se zastavili v McDonaldu. Hladovka byla zapomenuta. Ale ten pocit, když vás cizí člověk, který nezná ani zlomek vašeho příběhu, veřejně odsoudí a obviní z týrání dítěte, které milujete nade vše, ten ve mně zůstane ještě dlouho. Byla jsem ten nejhorší člověk, že jsem svému dítěti neustoupila a nenechala se vydírat?
