Článek
Minulý týden jsem zažila typické úterý u našich. Máma se vrátila z práce a spustila scénu, která by se intenzitou vyrovnala konci světa ve filmu od Rolanda Emmericha. Důvod? Někdo nechal na záchodovém prkénku zaschlou kapku. Následoval dvacetiminutový monolog o hygieně, neúctě, bakteriích a o tom, jak ona se v tomhle domě může strhat a nikdo si toho neváží.
O dvě hodiny později jsem u večeře sebrala veškerou odvahu a řekla jí, že už pár měsíců bojuju s úzkostmi. Že mám občas panické ataky, při kterých mám pocit, že umírám. Řekla jsem jí to s knedlíkem v krku a slzami na krajíčku, připravená na cokoliv.
Dívala se na mě přes stůl s pohledem, který byl prázdnější než čekárna u zubaře v neděli večer. Chvíli mlčela, pak si povzdechla. „Prosím tě, to má dneska každý. Moc se pozoruješ,“ řekla a pak její pohled sjel na ubrus. „Ježišmarja, tys udělala drobek!“
A bylo to. Moje duševní dno, moje největší zranitelnost, byla smetena ze stolu jedním mávnutím ruky a nahrazena novou, mnohem důležitější krizí – drobek z rohlíku na damaškovém ubruse po babičce. Její hlas okamžitě nabral na síle a barvě. Zase byla ve svém živlu. Bojovala s nepřítelem, kterého mohla vidět a porazit.
Takhle to u nás chodí celý život. Velké věci neexistují. Když jsem si jako malá zlomila ruku, reakce byla podrážděná, protože to znamenalo komplikace a sezení na pohotovosti. Když jsem ale v patnácti rozbila její oblíbený hrnek, byl z toho týden tiché domácnosti.
Když jsem se rozhodovala, jestli jít na vysokou školu do jiného města, máma jen pokrčila rameny se slovy: „Dělej si, co chceš.“ Ale běda, když jsem si zapomněla přezout boty a udělala pár šlápot v předsíni. To bylo na okamžitý rodinný soud.
Dlouho jsem si myslela, že jsem blázen. Že nechápu, co je na světě důležité. Až teď mi to dochází. Moje máma nežije pozpátku. Ona se jen bojí. Panicky se bojí věcí, které nemůže ovládat. Nemoc, životní rozhodnutí, city – to jsou velká, děsivá monstra. Ale drobek? Ten můžete utřít. Špatně pověšený ručník? Ten můžete narovnat. V boji s maličkostmi můžete vyhrát. A ten pocit kontroly je pro ni zjevně důležitější než cokoliv jiného.
Problém je, že já v tom jejím světě musím žít taky. Ve světě, kde moje zlomená duše má menší hodnotu než čistý ubrus. A naučit se v tomhle chaosu vážit si sama sebe, to je ta nejtěžší bitva ze všech.
Máte pocit, že se u vás doma také žije podle podivných, nepsaných pravidel? Že se energie plýtvá na maličkostech, zatímco to důležité zůstává bez povšimnutí? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že v tom bludišti nejste sami.
