Článek
Sedím v poloprázdném bytě, který páchne prachem a rozvodovými papíry. Lenka si včera odvezla poslední krabice. Neplakal jsem. Jen jsem cítil tu známou, ohlušující prázdnotu. Stejnou prázdnotu, která mě provází celý život a kvůli které teď přicházím o jedinou ženu, kterou jsem se pokusil milovat.
Moji rodiče jsou na první pohled skvělí. Kdybych přišel o byt, okamžitě mi nabídnou pokojíček u nich v Kolíně. Kdybych skončil ve vězení, bez mrknutí oka za mě zaplatí kauci. Jsou milí, slušní a nikdy nezvyšují hlas. Pro všechny mé známé a kamarády jsou ztělesněním dokonalých rodičů. A já jsem ten divný, nevděčný syn.
Nikdo ale nevidí tu odvrácenou stranu. Tu pasivní, lhostejnou nicotu, která se skrývá za jejich úsměvy. Jsou ochotní udělat cokoliv, co nevyžaduje aktivní snahu nebo citovou investici. Cokoliv, co znamená, že nemusí opustit svou komfortní zónu.
Když jsem si před lety koupil byt v Praze, nikdy se nepřijeli podívat. „Víš, ta doprava v Praze je hrozná,“ řekla máma do telefonu. Když jsme měli s Lenkou svatbu, odešli po necelé hodině, hned po obřadu. Dřív než byly proslovy, dřív než byl první tanec. Důvod? Aby se vyhnuli dopravní špičce. Na naší vlastní svatbě.
Vzpomínám si, jak Lenka jednou vzala mámu na oběd, jen ony dvě. Vrátila se úplně jako opařená. „Davide, ona se mě na tebe vůbec nezeptala,“ řekla mi a v očích měla naprostý zmatek. „Mluvily jsme hodinu a ona neprojevila sebemenší zájem o to, co děláš, jak se máš, jestli jsi šťastný. Vůbec ji nezajímáš.“ Pro mou ženu to byl šok. Pro mě jen potvrzení toho, co jsem věděl celý život.
V dětství mě přihlašovali na všechny možné kroužky a letní tábory. Ne proto, aby mě rozvíjeli, ale aby se mě zbavili. Aby měli doma klid. Byl jsem balík, který bylo potřeba někam odložit. Veškeré mé pocity, zájmy a potřeby byly ignorovány. Táta pracoval a neměl na mě čas, máma byla prostě… jednoduchá. Bez špetky emoční inteligence, neschopná se napojit na vlastní dítě.
A tak jsem se naučil přežít. Stal jsem se chameleonem. Robotem. Pozoroval jsem ostatní a napodoboval je. Jak se smějí vtipům, jak projevují soucit, jak se chovají ve vztazích. Naučil jsem se všechny repliky, všechna gesta, ale nikdy jsem necítil nic. Byl jsem prázdná schránka, která jen plnila přání ostatních, protože žádná vlastní neměla. Jediný únik byla flaška a drogy, protože umělé štěstí bylo lepší než žádné.
Dlouho jsem si myslel, že jsem sociopat. Že jsem prostě rozbitý a neschopný lásky. Moje manželství byla poslední kapka. Lenka si zasloužila víc než jen herce, který předstírá, že je manžel. A já jsem konečně skončil v léčebně.
Bylo mi čtyřicet jedna let a poprvé v životě jsem se učil, co je to pocit. Jak chutná smutek, jak pálí vztek, jak hřeje radost. Je to jako vylézt po čtyřiceti letech z vězení na denní světlo. Je to osvobozující a zároveň k smrti děsivé.
Nevím, co bude dál. Ale vím jednu věc, kterou si opakuju každý den. Nejsem robot. Nejsem rozbitý. Jsem člověk, který si zaslouží lásku. Jsem vtipný, hodný a vnímavý. A na mně, sakra, záleží. Teď se jen musím naučit tomu doopravdy věřit.
Skrývá se za fasádou ‚hodné rodiny‘ citová prázdnota? Pokud i vy bojujete s neviditelným zraněním, které ostatní nechápou, podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou najít někoho, kdo konečně rozumí.
