Článek
„Mami, já jsem tak strašně nervózní z toho vyšetření,“ zašeptám a doufám v malý projev podpory. V pohlazení. V uklidňující slovo. Místo toho se na mě máma podrážděně podívá. „Mohla bys toho laskavě nechat? Tvoje nervozita mě strašně stresuje.“
Zůstanu na ni zírat s otevřenou pusou. „Prosím?“ vydechnu. A ona pokračuje, tónem, jako by mi vysvětlovala tu největší samozřejmost na světě. „No jo. Vždyť víš, že když je jeden nervózní, tak jsou pak nervózní všichni. Jenom to na mě přenášíš.“
A v tu chvíli se to stalo. Ta věta byla klíčem, který odemkl třicet let starou, zaprášenou komnatu v mé hlavě. Dopravní špička na Jižní spojce zmizela. Byla jsem zase malá holka.
Bylo mi deset a měla jsem jet na školu v přírodě. Bála jsem se, v noci jsem nespala, bolelo mě břicho. Když jsem se to ráno s pláčem přiznala rodičům, táta mi řekl: „Přestaň být hysterická a nekaž nám pořád náladu! Těš se, ne?“
Bylo mi šestnáct a pohádala jsem se s nejlepší kamarádkou. Svět se mi hroutil. Chodila jsem doma jako tělo bez duše. Máma mi tehdy řekla: „Prosím tě, nechoď tady s tím obličejem. Nebo budu mít z tebe depresi taky.“
Nikdy mě neutěšili. Nikdy neobjali. Nikdy neřekli: „To je v pořádku, že se bojíš. Jsme tu pro tebe.“ Můj strach, můj smutek, moje úzkost… to všechno bylo v naší rodině vnímáno jako sobecký akt. Jako agrese. Jako něco, co obtěžuje a kazí den těm ostatním. Byla jsem ten problém, který narušoval jejich klid.
A tak jsem se to naučila. Potlačovat to. Dusit to v sobě. Usmívat se, i když mi bylo do breku. Říkat „jsem v pohodě“, i když jsem se hroutila. Protože moje pocity byly nebezpečné. Zraňovaly ostatní. A já jsem přece nechtěla nikomu ubližovat.
Teď sedím v autě vedle své matky a dívám se na ni, ale vidím celý svůj život. Moje tělo. Moje nervová soustava, která je neustále v pohotovosti. Moje migrény, které mě paralyzují na celé dny. Moje tělo se nikdy nenaučilo, jak se uklidnit. Protože pokaždé, když vyslalo signál – „bojím se, jsem ve stresu“ – dostalo odpověď: „Přestaň, jsi na obtíž.“
Moje nemoc není záhada. Je to fyzický projev celoživotního, nepotvrzeného a nepotěšeného strachu. Moje tělo křičí, protože já jsem musela mlčet. Můj nervový systém je v chaosu, protože mu nikdy nikdo nedal pocit bezpečí. Naopak – byl trestán za to, že se cítí v nebezpečí.
Vystoupím z auta před nemocnicí. Cítím se slabá a silná zároveň. Konečně tomu rozumím. Není to moje vina. Nikdy to nebyla moje vina. Neexistuje žádný název pro tento styl výchovy, ale já už ho znám. Je to umění, jak naučit dítě, že jeho vlastní pocity jsou jeho největším nepřítelem. A já s tím nepřítelem bojuju celý život. Ale dnes jsem ho poprvé uviděla do tváře.
Stalo se vám, že vaše pocity byly v dětství prezentovány jako obtěžování pro ostatní? Cítíte, že se to podepsalo na vašem zdraví? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je pojmenování příčiny prvním krokem k léčbě.
