Článek
Pracuji v menší firmě v Praze, v typické open-space kanceláři, kde asi patnáct lidí sdílí jeden velký prostor. Člověk si zvykne na neustálý šum klávesnic, tiché telefonáty i občasný smích od kuchyňky. Naučíte se ignorovat věci, které vás ruší, a respektovat osobní prostor ostatních, i když žádný fyzický prostor nemáte. Většinu času je to příjemné a kolegiální prostředí. Ale i v té nejlepší kanceláři se občas objeví zvyk, který vás pomalu, ale jistě přivádí k šílenství. V mém případě to byl obědový rituál mé kolegyně Katky.
Katka je milá a chytrá holka. Sedí u stolu hned vedle mě a pracovně spolu vycházíme skvěle. Problém nastává každý den přesně v půl jedné, kdy si většina z nás přinese oběd v krabičce ke svému stolu. Zatímco ostatní jedí mlčky a sledují u toho zprávy na mobilu nebo si tiše povídají, Katka zahajuje své soukromé kulinářské představení. Povídá si totiž se svým jídlem. Nahlas.
Poprvé, když jsem to slyšel, myslel jsem, že si dělá legraci. Zrovna si otevírala salát a já jsem zřetelně slyšel, jak říká: „Tak, a teď si dáme tuhle malou, křupavou mrkvičku.“ Zmateně jsem se rozhlédl, komu to říká, ale mluvila jen ke své krabičce. Přišlo mi to nesmírně vtipné a bizarní. Usmál jsem se a neřešil to. Jenže se ukázalo, že to nebyl jednorázový vtip.
Tento monolog se stal každodenní součástí mé polední pauzy. Každý den jsem byl nuceným posluchačem detailního komentáře o konzistenci, chuti a osudu jejího oběda. „Nebuď tak smutný, můj malý sendviči, stejně tě celého sním,“ šeptala spiklenecky svému toustu. „Mmm, dneska jsi nějaká extra pikantní, nakládaná okurčičko,“ hodnotila přílohu. A můj osobní favorit: „Pojď ke mně, ty lahodná bramborová kašičko, otevři se mi!“
Zpočátku se tomu smála celá kancelář. Vždycky jsme si vyměnili pobavené pohledy. Stalo se to takovou její „specialitou“, roztomilou podivností. Ale zatímco pro kolegy, kteří seděli dál, to byla jen občasná, tlumená kuriozita, pro mě, sedícího půl metru od ní, se z toho stala každodenní psychická tortura. To, co bylo jednou vtipné, se opakováním stalo nesnesitelně otravným.
Představte si, že se po náročném dopoledni plném porad a termínů těšíte na třicet minut vytouženého klidu. Chcete si v tichosti sníst svůj oběd, přečíst si článek na internetu nebo si jen tak vyčistit hlavu. Ale nemůžete. Protože hned vedle vás probíhá živý přenos z food festivalu, který se odehrává v jedné plastové krabičce. Zkoušel jsem všechno. Nasadil jsem si sluchátka, ale i přes hudbu jsem slyšel její tlumené komentáře.
V mém nitru probíhal boj. Nechtěl jsem být ten suchar a stěžovatel, který kazí každou legraci. Nechtěl jsem jí ublížit, protože jsem věděl, že to pravděpodobně dělá nevědomky. Ale moje podrážděnost rostla každým dnem. Cítil jsem, jak se mi při zvuku otevírání její krabičky stahuje žaludek v očekávání dalšího dílu její kulinářské show.
Minulý týden pohár mé trpělivosti přetekl. Po obzvlášť stresujícím ránu jsem se těšil na svůj klid jako na smilování. A sotva jsem si otevřel svůj oběd, Katka spustila: „Tak, podíváme se, co dobrého tu dnes máme…“ V tu chvíli jsem věděl, že musím něco říct, jinak exploduji.
Počkal jsem, až dokončí ódu na krémovost svého jogurtu, a co nejjemněji jsem se na ni otočil. „Hele, Katko, promiň, že tě ruším,“ začal jsem. „Ale… uvědomuješ si, že si každý den nahlas povídáš se svým jídlem?“ Snažil jsem se, aby to znělo spíš jako zvědavá otázka než jako výčitka.
Katka ztuhla s lžičkou na půli cesty k ústům. Její tváře nabraly sytě růžovou barvu. Vydala ze sebe nervózní smích. „Vážně? Toho jsem si ani nevšimla. Jé, to je trapné.“ Zbytek oběda dojedla v naprostém, hmatatelném tichu. Cítil jsem směs úlevy a pocitu viny. Konečně bylo ticho, ale za jakou cenu?
Druhý den byla změna očividná. Přišel čas oběda a Katka jedla mlčky, s pohledem upřeným do monitoru. Ticho, po kterém jsem tak toužil, najednou nebylo příjemné. Bylo těžké a trapné. Atmosféra mezi námi byla na bodu mrazu. A to nejhorší mě teprve čekalo.
Odpoledne si mě u kávovaru odchytli dva další kolegové. „Hele, Petře, co jsi provedl Katce?“ zeptal se jeden z nich s vyčítavým tónem. „Vždycky to byla sranda, jak si povídala s tím svým jídlem. Teď jsi úplně zabil atmosféru. Jenom byla svá a ty jsi ji musel shodit.“
Stál jsem tam jako opařený. Snažil jsem se jim vysvětlit, že pro mě, na rozdíl od nich, to nebyla jen občasná zábava, ale každodenní rušivý element. Ale nezajímalo je to. V jejich očích jsem byl ten zlý, ten, kdo zničil neškodnou zábavu a zkazil náladu v kanceláři. Stal jsem se z ničeho nic veřejným nepřítelem číslo jedna.
A tak teď sedím u svého stolu a cítím se hrozně. Dosáhl jsem svého – mám klidné obědy. Ale zároveň jsem zranil kolegyni, která to pravděpodobně nemyslela zle, a poštval jsem proti sobě zbytek kolektivu. Byl jsem v právu, když jsem bránil svůj nárok na klid, nebo jsem byl jen netolerantní mrzout, který nedokáže snést trochu neškodné podivnosti? Dívám se na Katku, jak vedle mě tiše jí svůj „smutný sendvič“, a poprvé si připadám jako ten, kdo to celé zkazil.
