Článek
Já jsem holka z malého města, vychovaná na poctivé české kuchyni, kde největším vrcholem stolování bylo, když máma k řízkům udělala i bramborový salát, nejen vařené brambory. Náš vztah byl dokonalý, dokud se odehrával v našem vlastním, bezpečném světě. Problém nastal, když mi Lukáš jednoho dne oznámil, že nás jeho rodiče zvou na večeři k oslavě otcových narozenin. A ne jen tak někam. Do jedné z nejdražších a nejluxusnějších restaurací v Praze.
Okamžitě se mě zmocnila panika. Co si proboha vezmu na sebe? Jak se tam mám chovat? Co když něco řeknu špatně? Lukáš mě uklidňoval. „Neboj, Anno, buď prostě svá. Moji rodiče jsou v pohodě.“ Nevěřila jsem mu. Jeho matku, paní doktorku, jsem potkala jednou a její pohled dokázal zmrazit úsměv na tváři i tomu největšímu optimistovi.
Týden před večeří jsem strávila horečnatou přípravou. Koupila jsem si nové, elegantní šaty. Sledovala jsem na YouTube videa s názvy jako „Základy stolování pro začátečníky“ a „Jak správně používat příbory“. Učila jsem se, která vidlička je na co, a snažila jsem se si zapamatovat, že skleničku na víno se drží za stopku. Cítila jsem se jako před státnicemi.
Ten večer jsem byla nervózní jako nikdy v životě. Restaurace byla ještě horší, než jsem si představovala. Tlumené světlo, tichá, almost šepotající atmosféra, naškrobené bílé ubrusy a číšníci v oblecích, kteří se pohybovali s neslyšnou grácií. Když jsme usedli ke stolu, můj pohled padl na příbory. Bylo jich tam tolik! Nalevo od talíře ležely tři vidličky různých velikostí, napravo dva nože a lžíce. Nad talířem další lžička a vidlička. Vypadalo to jako operační sál. V hlavě mi hučelo. Všechna ta moudra z YouTube byla pryč. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo zapamatovat si pravidlo „příbory se berou zvenku dovnitř“. Toho se budu držet.
Lukášovi rodiče byli přesně takoví, jakých jsem se bála. Otec, pan profesor, mluvil spisovně a kladl mi otázky ohledně mé práce s lehkým pobavením. Matka mě sjela pohledem od hlavy k patě a její úsměv byl tenký jako papír. Cítila jsem se jako exotické zvíře v zoo.
Objednali jsme si. Jako předkrm byly šneci, což jsem zvládla s pomocí speciálních kleštiček a s velkým sebezapřením. Hlavní chod byla ryba. Pstruh na mandlích. Když číšník přinesl talíře, zhluboka jsem se nadechla. Ryba. Na tu by měla být speciální vidlička a nůž. Podívala jsem se na tu armádu příborů vedle svého talíře. Dobře, pravidlo zní: zvenku dovnitř.
Vzala jsem tedy tu nejkrajnější vidličku. Byla malá, se třemi hroty. „Aha, na rybu je asi nějaká menší,“ pomyslela jsem si a s předstíranou jistotou jsem se pustila do jídla. Hned první dotek byl divný. Vidlička byla příliš malá a neohrabaná. Snažila jsem se oddělit kousek jemného masa pstruha, ale místo toho jsem do něj jen nešikovně rýpala. Maso se drobilo, kousky padaly vedle. Byl to boj. Zoufale jsem se snažila zachovat dekórum a tvářit se, že přesně takhle se to má jíst.
Najednou jsem ucítila, že mě někdo pozoruje. Zvedla jsem oči. Lukášova matka se na mě dívala. Nedívala se naštvaně ani pohoršeně. Na její tváři byl jen tenoučký, sotva znatelný, ale naprosto zničující úšklebek. Její pohled pak sjel z mé tváře na mou ruku a na vidličku, kterou jsem svírala. A pak se její koutek úst pohnul ještě o milimetr výš. V tu chvíli mi to došlo. V hlavě mi zazněl hlas z toho YouTube videa: „Malá vidlička se třemi hroty, umístěná nad talířem nebo úplně vpravo, je vidlička dezertní.“
Hrůza. Absolutní, ledová hrůza. Jedla jsem rybu vidličkou na dort. Celou tu dobu. Před svými budoucími tchány. Chtělo se mi umřít. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Okamžitě jsem vidličku položila a snažila se být neviditelná. Zbytek večeře byl pro mě utrpením. Jídlo jsem nemohla ani cítit, chuťové pohárky mi ochromil stud. Na otázky jsem odpovídala jednoslovně. Byla jsem přesvědčená, že jsem se naprosto znemožnila. Že jsem je utvrdila v tom, že jsem jen nevychovaná holka z maloměsta, která se k jejich synovi nehodí.
Cestou domů v autě jsem mlčela. Lukáš si všiml, že je něco špatně. „Stalo se něco, Anno? Jsi nějaká tichá,“ zeptal se. Nevydržela jsem to a rozplakala jsem se. Mezi vzlyky jsem mu to všechno řekla. O té hrozné večeři, o jeho matce, a hlavně o té fatální dezertní vidličce.
Lukáš chvíli mlčel. Pak sjel ke kraji silnice a zastavil. Podíval se na mě. A pak se začal smát. Ne výsměšně, ne zle. Smál se nahlas, upřímně a láskyplně. „Miláčku,“ řekl, když konečně popadl dech a utřel mi slzy. „Opravdu si myslíš, že mi záleží na tom, jakou vidličkou jíš rybu? Já jsem se zamiloval do tebe, do té úžasné, vtipné a trochu praštěné holky, ne do tvých znalostí stolovací etikety.“
„Ale tvoje máma…“ zašeptala jsem. „Moje máma je snob,“ řekl jednoduše. „A jestli soudí lidi podle toho, jaký příbor použijí, je to její problém, ne tvůj. Jsi úžasná taková, jaká jsi. I s dezertní vidličkou v ruce.“
Jeho slova byla jako balzám. Všechna ta hanba a ponížení se najednou rozplynuly. Nezáleželo na tom. Záleželo jen na tom, že on stojí při mně.
Cestou domů jsme se stavili na pizzu. Jedli jsme ji rukama, přímo z krabice, seděli jsme v autě a smáli jsme se. A byl to ten nejlepší a nejchutnější chod celého večera. Ten trapas v nóbl restauraci mě naučil důležitou věc. Nezáleží na tom, jaké příbory používáte, ale s kým sedíte u stolu. A já jsem věděla, že sedím s tím pravým.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
