Článek
Je středa večer, sedím ve svém malém bytě v Praze a projíždím zprávy na mobilu. Narazím na reportáž o ukrajinských matkách s dětmi, které žijí v nevyhovujících podmínkách na nějaké ubytovně na kraji města. Vidím fotky těch unavených, smutných tváří, těch dětí, které přišly o domov. Srdce se mi sevře tak silně, až to fyzicky bolí. Cítím bezmoc a obrovský smutek. A udělám tu chybu – zavolám tátovi. Potřebuju podporu, potřebuju slyšet, že v tom soucitu nejsem sama.
„Tati, viděl jsi to? Ty děti… Je mi z toho hrozně,“ začnu, hlas se mi trochu třese. Na druhém konci je chvíli ticho. A pak přijde ta ledová sprcha. „A proč se staráš o cizí lidi? Co je ti po nich?“ zeptá se jeho chraplavý hlas bez špetky emoce.
Zaskočí mě to. „Jak co je mi po nich? Jsou to lidi, tati. Děti, které trpí.“ Snažím se mu to vysvětlit. Snažím se apelovat na jeho lidskost. Ale mluvím do zdi. „Nikdo je sem nezval. Když už sem ty svoje děti dotáhli, tak ať se o ně starají. Jejich problém,“ odsekne.
„Ale vždyť oni se ani nemůžou domluvit, neumí jazyk…“ namítnu zoufale. „No právě! Hlavně že se ani nenaučí česky. Jen natahují ruce,“ pokračuje ve svém monologu. V tu chvíli si vzpomenu na naši tetu, jeho sestru, která žila dvacet let v Německu a dodnes si tam sotva objedná v restauraci. Řeknu mu to. Jen mávne rukou. „To je něco jinýho.“
Už sotva dýchám. Zkusím to naposledy. „Ale vždyť to nejsou žádní zločinci, jsou to normální lidi, co utekli před válkou.“ Táta se uchechtne. „Prosím tě. Vždyť jsou to samí kriminálníci a mafiáni, co si sem jezdí pro dávky.“ Vybaví se mi náš bratranec, který před pár lety seděl za daňové podvody. Kterého táta kryl a půjčoval mu peníze. Ta drzost, to pokrytectví mi vyrazí dech.
Položím telefon. Třesu se vzteky a bezmocí. Jak může být tak slepý? Jak může být tak bezcitný? A pak to přijde. Ta myšlenka. Ta hrozná, osvobozující myšlenka, která se mi zrodí v hlavě a rozsvítí všechny temné kouty mého dětství.
Vždycky jsem si myslela, že to byla moje chyba. Že když jsem jako malá plakala, protože mi ostatní děti ubližovaly, a on mi řekl, ať „nefňukám a koukám se bránit“, byla jsem to já, kdo byl moc přecitlivělý. Že když jsem se mu chtěla svěřit se svými strachy a on jen mávl rukou a řekl, ať „neřeším blbosti“, byla jsem to já, kdo byl otravný.
Celý život jsem žila s pocitem, že jsem si jeho nezájem zasloužila. Že jsem nebyla dost dobrá dcera, abych si zasloužila jeho empatii a podporu. A teď, když slyším, jak mluví o těch cizích, bezbranných lidech… vidím v tom ten samý vzorec. Ten samý chlad. Tu samou neschopnost cítit.
On se nedokáže vcítit do těch uprchlíků. A stejně tak se nikdy nedokázal vcítit do mě. Jeho emoční slepota není namířená proti mně. Je to jeho podstata. Nedokáže se postarat o pocity cizích dětí, protože se nikdy nedokázal postarat ani o pocity té své.
Sedím v tichu svého bytu a po tvářích mi tečou slzy. Ale nejsou to slzy smutku z toho telefonátu. Jsou to slzy úlevy. Ten obrovský balvan viny, který jsem si v sobě nesla dvacet let, se právě rozpadl na prach. Nebyla to moje chyba. Nikdy to nebyla moje chyba.
Stalo se vám někdy, že vám chování vašich blízkých k ostatním lidem otevřelo oči ohledně vaší vlastní minulosti? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je pohled do zrcadla druhých tím nejlepším lékem.
