Článek
Ráno jsem totálně zvorala prezentaci pro klíčového klienta. Nebyla to katastrofa, jen pár chyb, ale moje šéfka, paní Dvořáková, mi to dala jasně najevo. Žádný křik. Jen chladná, precizní kritika, která bolela víc než facka. „Takhle si profesionální práci nepředstavuju, Aneto.“ Tečka.
Seděla jsem u stolu a cítila, jak se mi v krku formuje obrovský knedlík. Chtělo se mi brečet, křičet, utéct. Ale neudělala jsem nic. Ztuhla jsem. Nasadila jsem kamennou tvář a zírala do monitoru, jako by se nic nestalo. Vždyť se nic nestalo. Jsem dospělá, musím kritiku unést. V hlavě mi ale běžela smyčka: „Jsi neschopná. Všichni to vidí. Jsi tu omylem.“
V dětství jsem se naučila, že slzy jsou zbytečné. Když jsem přišla s pláčem, že mi někdo ublížil, máma jen mávla rukou: „Neřeš to a buď ráda, že máš co na sebe.“ Když jsem se bála, táta řekl: „Přestaň fňukat, život není peříčko.“ A tak jsem přestala. Naučila jsem se všechny pocity zamknout hluboko uvnitř. Je to bezpečnější.
A tak jsem tam seděla, zamčená ve své vnitřní kobce, a snažila se opravit tu zpropadenou prezentaci. Najednou se u mého stolu objevil stín. Byla to paní Eva z účtárny, starší, milá paní s laskavýma očima. V ruce držela hrnek.
„Anetko,“ řekla tiše, aby to slyšel jen málokdo. „Vypadáš, že toho máš dneska plné kecky.“ Položila mi na stůl hrnek s voňavým čajem a vedle něj čokoládovou oplatku. „Tady máš, dej si na nervy. To bude zase dobrý.“ Usmála se, pohladila mě po rameni a odešla dřív, než jsem stihla cokoliv říct.
A v tu chvíli se to stalo. Ten hrnek s čajem. Ten obyčejný, vřelý projev lidskosti. To bylo to, co mě zlomilo. Ne ta kritika, ne ten stres. Ale ta nečekaná, nezasloužená laskavost. Cítila jsem, jak se ta přehrada, kterou jsem léta stavěla, s rachotem bortí.
Zvedla jsem hlavu, chtěla jsem na ni zavolat „děkuju“, ale z hrdla se mi vydral jen přiškrcený vzlyk. Slzy, které jsem tak urputně držela, mi najednou nekontrolovatelně tekly po tvářích. Rychle jsem se zvedla a skoro utekla směrem k toaletám, modlila jsem se, aby si mě nikdo nevšiml.
Zamkla jsem se v kabince a tam jsem se sesypala. Plakala jsem tak, jako jsem neplakala roky. Nebylo to kvůli prezentaci. Bylo to kvůli všem těm chvílím, kdy mi nikdo čaj nepřinesl. Kvůli všem těm pádům, u kterých mi nikdo nepomohl vstát. Kvůli tomu hlubokému, zakořeněnému pocitu, že na všechno musím být sama.
Ta laskavost byla tak cizí. Tak neznámá. Moje duše, zvyklá na chlad, nevěděla, jak na teplo reagovat. A tak praskla. Když jsem se konečně uklidnila a podívala se na svůj opuchlý, ubrečený obličej v odrazu mobilu, pochopila jsem. Nejsem rozbitá. Jsem jen strašně, strašně vyprahlá. A stačila jedna kapka dobroty, aby se ukázalo, jak velká ta poušť ve mně je.
Zažili jste někdy tak silnou reakci na obyčejnou lidskou laskavost? Máte příběh o tom, jak vás nečekaný projev dobroty odzbrojil? Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz.
