Článek
Když mi bylo patnáct, můj táta se znovu oženil. Jeho nová žena Kateřina s sebou přivedla svého osmnáctiletého syna Benjamína. Od toho dne se každé naše společné jídlo mimo domov změnilo v noční můru. Benjamín měl totiž silnou alergii na arašídy a mořské plody, což naprosto respektuji a chápu. Problém byl v tom, že on i jeho matka byli zároveň neuvěřitelně vybíraví a rozmazlení.
Benjamínův jídelníček se skládal ze tří věcí: pizza, hranolky a hamburgery. Nejedl žádné ovoce, žádnou zeleninu. Z masa jedl jen hovězí. Kateřina byla ještě horší. Nejedla ryby, brambory, rýži, těstoviny ani pečivo. Její seznam toho, co nejí, byl delší než nákupní seznam na celý týden. Najít restauraci, kde by se tito dva najedli, bylo prakticky nemožné.
Výsledkem bylo, že každá rodinná večeře, každá oslava, včetně mých vlastních narozenin, se odehrávala ve dvou a těch samých podnicích. Buď v jedné pizzerii na kraji města, nebo v jednom konkrétním fast foodu, kde si Benjamín dal hamburger a Kateřina salát bez zálivky. Jídlo tam bylo průměrné, ale hlavně to byla nuda. Rok co rok, na mé narozeniny, jsem místo oslavy v nějaké hezké restauraci seděl pod zářivkami a jedl jídlo z papírového tácku.
Nejhorší na tom byla jejich arogance. Neustále kritizovali, co jedí ostatní, a tvářili se, jako by jejich způsob stravování byl ten jediný správný. Benjamín byl navíc neuvěřitelně neopatrný. I přes svou alergii si nikdy nekontroloval složení jídla. Během těch pár let, co jsme spolu bydleli, měl několik alergických záchvatů. Jednou to bylo tak zlé, že ho musela odvézt sanitka a strávil týden v nemocnici.
Když jsem se odstěhoval, zařekl jsem se, že už s nimi na žádné takové jídlo nepůjdu. Pokud se chtěli sejít, tak jedině u nás doma, kde jsem mohl uvařit pro všechny. Letos jsem ale slavil dvaadvacáté narozeniny a chtěl jsem si po letech konečně udělat radost. Naplánoval jsem si večeři v mé oblíbené české restauraci, kam jsem pozval svou přítelkyni, pár kamarádů a rodinu z máminy strany.
Táta se o tom samozřejmě dozvěděl a okamžitě mi volal. Řekl, že chce přijít také a že samozřejmě počítám i s Kateřinou a Benjamínem. Řekl jsem mu, že s tím nemám problém, ale že místo oslavy je dané a měnit ho nebudu. Táta souhlasil a já jsem si naivně myslel, že je věc vyřízená. O pár dní později mi ale přišel email od Kateřiny.
V emailu stálo, že restaurace, kterou jsem vybral, „nesplňuje potřeby a požadavky“ Benjamína a Kateřiny. A pak přišla ta neuvěřitelná část. Navrhla mi, jestli bychom já a všichni moji hosté nebyli ochotni jet na mou narozeninovou večeři do úplně jiného města, asi hodinu a půl cesty, kde je prý pizzerie, které oni „důvěřují“.
Zůstal jsem na ten email zírat s otevřenou pusou. To nemohla myslet vážně. Chtěla, aby se celá moje oslava, asi patnáct lidí, trmácela na druhý konec kraje jen kvůli nim. A to na moje vlastní narozeniny! Moje odpověď byla krátká a jasná: „Ne.“ Napsal jsem tátovi, že on je samozřejmě stále zván, ale že místo mé narozeninové večeře se měnit nebude.
Kateřina mi obratem poslala další email, plný výčitek. Psala, proč jsem tak nepřátelský a že bych se měl starat o zdraví a zájmy své rodiny. Bylo to absurdní. Já se o Benjamínovo zdraví bál víc než on sám. Ale odmítal jsem se podřídit jejich teroru a nechat si zkazit další narozeniny.
Večer mé oslavy byl nakonec skvělý. Sešli se všichni, které jsem pozval, a dokonce dorazili i moji bratranci z Moravy, kteří na rodinné sešlosti pořádané mým tátou nikdy nejezdí, protože nesnáší jíst pořád dokola to samé jídlo ve fast foodu. Moje přítelkyně mi řekla, že jsou rádi, že konečně mohou oslavit něco s rodinou v normální, hezké restauraci.
Táta, Kateřina a Benjamín samozřejmě nedorazili. A když se druhý den dozvěděli, že přijeli i bratranci, bylo zle. Táta mi volal a křičel, že jsem udělal v rodině rozkol. Že jsem je ponížil a schválně ukázal, že o ně nestojím. Kateřina mu prý řekla, že jsem to udělal naschvál, abych jim ukázal, že ostatní příbuzní dají přednost mně.
Je mi z toho smutno. Nechtěl jsem žádnou hádku. Chtěl jsem si jen po sedmi letech konečně užít své narozeniny podle svého. Poprvé v životě jsem se jim nepostavil a neustoupil jsem. A i když je teď táta naštvaný, vím, že jsem udělal správnou věc. Někdy člověk prostě musí přestat dělat ústupky a postavit se sám za sebe. I kdyby to mělo znamenat, že si dá k narozeninám pořádný řízek bez nich.
