Článek
Jsem veganka. Ne proto, že je to moderní, ale proto, že od svých čtyř let, kdy jsem s pláčem zjistila, odkud se bere maso, jsem ho prostě nedokázala pozřít. Je to dvacet let. Dvacet let je to základní kámen mé identity a všichni v mém životě to vědí a respektují. Tedy, myslela jsem si to.
Před pár dny jsme byli na kalbě v bytě na Žižkově. Přiznávám, přehnala jsem to s pitím a byla jsem, řekněme, společensky unavená. V jednu chvíli se na stole objevily nugetky. Než jsem se do nich pustila, pro jistotu jsem se zeptala svých kamarádů, se kterými jsem tam byla: „Tohle je fakt veganský, že jo?“
„Jo, jasně, to jsou ty od Garden Gourmet,“ odpověděli s naprostou jistotou. Chutnaly mi trochu divně, ale přisuzovala jsem to alkoholu a tomu, že jsem měla vlčí hlad. Jak strašně jsem se mýlila.
Druhý den ráno mi sestra poslala zprávu: „Koukni se na jejich Insta stories. Hned.“ S bušícím srdcem a kocovinou jako trám jsem otevřela Instagram. A tam to bylo. Video. Veřejně, pro všechny naše společné známé.
První záběr: detail na obal od kuřecích nugetek z Mekáče. Druhý záběr: dávají je mně, opilé a důvěřivé, zatímco se ptám, jestli jsou veganské, a oni přikyvují. Třetí, nejhorší záběr: oni sami, jak mě parodují. Předstírají pláč, teatrálně naříkají „Chudinky kuřátkaaa!“ a smějí se, až se za břicha popadají.
Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost a do žaludku led. Nebyl to smutek, byla to čistá, ledová zuřivost. Tohle nebyl vtip. To byla cílená, krutá a promyšlená zákeřnost. Vzali mou důvěru, zneužili mého stavu a mé nejhlubší přesvědčení proměnili ve zdroj veřejného ponížení.
Bez váhání jsem si video nahrála, než zmizí. Neplakala jsem. Oblékla jsem se, obula si boty a šla jsem rovnou na nejbližší služebnu Policie ČR.
Podala jsem trestní oznámení. Ne kvůli tomu kousku masa. Ale kvůli tomu všemu ostatnímu. Kvůli tomu, že mi vědomě podali jídlo, o kterém věděli, že ho z etických důvodů nejím. Že zneužili situace, kdy jsem se nemohla bránit. A že mé ponížení veřejně sdíleli pro své vlastní pobavení.
Teď tři z nich čelí trestnímu stíhání. A já jsem za tu hysterku, co přehání a neumí se zasmát „neškodnému vtípku“. Píší mi, volají, jejich rodiče píší mým rodičům. Jak jsem jim to mohla udělat?
Oni ale nechápou. Nevzali mi jen dvacetileté přesvědčení. Vzali mi víru v přátelství. A za takovou zradu se neposílají omluvné zprávy. Za takovou zradu se posílá předvolání.
Překročila Karolína hranici, když šla na policii, nebo to byla adekvátní reakce na krutou zradu? A kde leží hranice ‚vtipu‘? Napište mi svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz. Těším se na vaše pohledy.
