Článek
Dnes jsem se rozešel s Klárou. Vlastně ona se rozešla se mnou. Její poslední slova byla: „Viktore, já se k tobě prostě nemůžu dostat. Jsi jako zamčená místnost.“ A měla pravdu.
Cestou domů se zastavím před knihkupectvím. Ve výloze je nová edice Kafkových povídek a já si vzpomenu na ten citát. Na ta slova, která mi poprvé v životě dala pocit, že nejsem sám, kdo se snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Že se snaží popsat něco, co cítí jen v kostech a co se dá prožít jen v kostech.
Moje dětství bylo jako sterilní laboratoř. Moji rodiče, oba inženýři, byli slušní, pracovití a racionální lidé. Dali mi všechno, co se dalo koupit. Značkové oblečení, nejnovější počítač, drahé lyže. Náš byt byl vždy dokonale uklizený. Večeře byla vždy v šest hodin. Ale u stolu vládlo ticho. Ticho přerušované jen cinkáním příborů.
Když jsem přinesl domů vysvědčení se samými jedničkami, táta jen kývl. „Hm, dobrý,“ řekl, aniž by odtrhl oči od novin. Když jsem spadl z kola a sedřel si koleno do krve, máma mi ho beze slova vydezinfikovala a přelepila. Žádné objetí. Žádné „to bude dobré“. Jen praktický úkon. Emoce byly v naší rodině považovány za zbytečnou, neefektivní chybu v systému.
Tohle se nedá nikomu vysvětlit. Jak můžete popsat absenci? Jak si můžete stěžovat na něco, co se nikdy nestalo? Nemám žádné jizvy na těle, jen prázdnotu v duši. Klára se mě jednou zeptala, jaké bylo moje dětství. A já jsem nedokázal odpovědět. Co jsem jí měl říct? „Bylo… v pořádku,“ zamumlal jsem. A viděl jsem v jejích očích to zklamání. Chtěla příběh. Chtěla emoce. Ale já jsem jí mohl nabídnout jen to ticho.
A to je ten důvod. To je ta zamčená místnost, o které mluvila. Uvnitř nejsem já. Uvnitř není nic. Je to prázdnota vytvořená lety citového zanedbávání. Naučil jsem se nic nechtít, nic nečekat, nic necítit. Je to dokonalý obranný mechanismus. Ale brání mi v tom nejdůležitějším – v životě.
Sleduji Vltavu, jak líně plyne pod Karlovým mostem. Šedá voda, šedé nebe. Přesně tak se cítím. Nejsem schopný navázat vztah, protože nevím, jak na to. Nevím, jak přijímat lásku, protože jsem ji nikdy nedostal. Nevím, jak ji dávat, protože jsem se to neměl kde naučit. Jsem jen dokonalý produkt svých rodičů – funkční, efektivní a emočně prázdný.
To „nic“, které se mi v dětství stalo, je ta nejtěžší věc na světě. Není vidět, nedá se zvážit ani změřit. Ale jeho tíha mě drtí každý den. Je to nevysvětlitelná bolest, kterou cítím v kostech. A Kafka je jediný, kdo mi kdy rozuměl.
Dojdu domů do svého tichého, dokonale uklizeného bytu. Stejně jako tehdy. Sednu si do křesla a dívám se z okna na plačící Prahu. Nejsem o nic blíž řešení. Ale jsem o něco blíž pochopení. Nejsem rozbitý. Jsem jen člověk, kterého stvořilo nic. A to je možná to nejsdělitelnější ze všeho.
Cítíte se také, jako byste se snažili vysvětlit něco nevysvětlitelného? Máte pocit, že vaše rány nejsou vidět, a přesto bolí? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že mluvíme stejným, tichým jazykem.
