Článek
Můj přítel Petr je ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy potkala. Jsme spolu rok a on je milý, vtipný a opravdu hodný. Má ale jednu malou, avšak dost nepříjemnou chybu. Jeho hygiena, konkrétně čištění zubů, není zrovna stoprocentní. Vím, že si zuby čistí, ale většinou jen jednou denně, ráno. A po celém dni v práci, po kávě a jídle, to prostě večer není ono.
Dlouho jsem se snažila to nějak neřešit. Nechtěla jsem se ho dotknout nebo mu ublížit. Když mi přišlo, že mu je z úst cítit, tak jsem mu jen tak nenápadně nabídla žvýkačku nebo se při mluvení trochu odtáhla. Ale v poslední době to začalo ovlivňovat i náš intimní život. A včera večer pohár mé trpělivosti přetekl.
Měli jsme hezký večer, dívali jsme se na film, tulili jsme se k sobě na gauči a atmosféra začala houstnout. Začali jsme se líbat a já jsem věděla, kam to směřuje. Miluji ho a toužila jsem po něm. Ale když se ke mně naklonil, ucítila jsem ten jeho ne zrovna svěží dech. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo.
Sebrala jsem veškerou odvahu a snažila jsem se to říct co nejjemněji a nejhravěji, jak to jen šlo. Přerušila jsem polibek a s úsměvem jsem mu zašeptala: „Miláčku, nezašel by sis nejdřív na chvilku vyčistit zuby? Ať jsi úplně svěží.“ Čekala jsem, že se zasměje, dá mi pusu na čelo a na dvě minuty si odskočí do koupelny. Ale jeho reakce byla naprosto šokující.
Nejdřív úplně ztuhnul. Pak se beze slova zvedl a odešel z místnosti. Myslela jsem si, že je jen naštvaný nebo uražený. Ale o chvíli později se vrátil. A plakal. Opravdové, krokodýlí slzy mu stékaly po tvářích. Zůstala jsem na něj jen zírat s otevřenou pusou.
„Takže já jsem pro tebe nechutný?“ vzlykal a díval se na mě s výrazem největšího utrpení. „Ty se mě štítíš. Už mě asi nemiluješ, když ti takhle vadím.“ Jeho slova mě naprosto ohromila. Jak mohl z jedné prosté a logické prosby udělat takovéhle obrovské drama?
Místo abychom se milovali, strávila jsem následujících pětačtyřicet minut tím, že jsem ho utěšovala a omlouvala se mu. Ano, já jsem se omlouvala jemu. Ujišťovala jsem ho, že ho miluji, že pro mě není nechutný, že je to jen malý detail. Ale on si jel svou.
„Zničila jsi celou tu chvíli,“ naříkal. „Už na to vůbec nemám náladu.“ Bylo to absurdní. Já, která jsem se jen snažila, aby byl ten intimní okamžik příjemný pro nás oba, jsem byla najednou ta špatná. Ta, která všechno zkazila.
Nakonec jsem to vzdala. Seděla jsem tam, unavená a frustrovaná, a poslouchala jeho vzlyky. Celý večer byl zničený. A já jsem se cítila neuvěřitelně sama. Nechápal, nebo spíše nechtěl chápat, že má prosba nebyla útok na jeho osobu, ale jen snaha o vzájemný respekt a pohodlí.
Teď mám pocit, jako bych musela chodit po špičkách. Bojím se mu cokoliv říct, abych se náhodou nedotkla jeho křehkého ega a nespustila další hysterický pláč. Jedna jednoduchá prosba se proměnila v obrovské tabu.
Miluji ho, ale jsem z toho unavená. Nechci žít ve vztahu, kde musím vážit každé slovo a kde se nemůžu ozvat, když mi něco vadí. Nechci se za své pocity a potřeby omlouvat. A rozhodně nechci trávit romantické večery tím, že utěšuji dospělého chlapa, který se rozpláče, protože jsem ho poprosila, aby si vyčistil zuby.
