Článek
Bylo to před osmnácti lety. Můj syn Ondra, tehdy desetiletý kluk, propadl kouzlu Pokémonů na svém Game Boy Advance. Propadl mu natolik, že na takové přízemní věci, jako jsou domácí úkoly, mu nezbýval čas.
Jednoho dne mi došla trpělivost. Po krátkém, leč autoritativním proslovu jsem mu herní konzoli zabavil. „Až budeš mít hotové úkoly, za týden ti ho vrátím,“ prohlásil jsem s přísností sobě vlastní.
Věděl jsem ale, že mám co do činění s mazaným protivníkem. Ondra znal všechny mé obvyklé schovky. Musel jsem vymyslet něco extra. Místo, kam by se nikdy nepodíval.
A tak mě to napadlo. Vzadu ve skříni visel starý, těžký vídeňský trenčkot po dědovi z třicátých let. Nikdo ho nenosil. Ideální skrýš! Zasunul jsem Game Boye hluboko do vnitřní kapsy a spokojeně si mnul ruce.
Tady bych měl možná zmínit jeden drobný detail. Pár let před touto událostí jsem utrpěl úraz hlavy a moje paměť od té doby není, co bývala. Na některé věci si vzpomenu hned, jiné se mi z hlavy prostě vypaří.
Uplynul týden. Ondra, vzorný žák, přišel s hotovými úkoly a natáhl ruku: „Tati, kde je můj Game Boy?“
A já jsem tam stál a v hlavě jsem měl naprosté prázdno. Bílou mlhu. Vůbec, ale vůbec jsem si nemohl vzpomenout, kam jsem tu zatracenou věc dal.
Začalo horečnaté pátrání. Prohledal jsem celý dům. Všechny šuplíky, skříně, police, garáž. Nic. Ondra byl zklamaný a já naštvaný sám na sebe.
Čas plynul. Z incidentu se stala rodinná legenda o tátovi sklerotikovi. Mezitím jsme se přestěhovali, Ondra vyrostl, a na ztraceného Game Boye se pomalu zapomnělo.
Až do včerejška.
Osmnáct let poté. Dělal jsem velký úklid skříní, že daruju nějaké staré oblečení na charitu. A narazil jsem na něj. Na ten starý dědův trenčkot. Sáhl jsem do kapsy, abych se ujistil, že je prázdná. A nahmatal jsem něco hranatého.
Opatrně jsem to vytáhl. Byl to on. V celé své modré kráse. Game Boy Advance.
S bušícím srdcem jsem zkusil posunout zapínací tlačítko. Obrazovka problikla a na displeji se objevilo úvodní logo Pokémonů. Po osmnácti letech v temnotě kapsy v něm ještě bylo trochu šťávy.
Vyměnil jsem baterky, došel do obýváku za svým osmadvacetiletým synem a beze slova jsem mu konzoli podal.
Ondra na mě chvíli zmateně koukal. Pak mu to došlo. A začal se smát. Smál se dobrých pět minut v kuse, až mu tekly slzy.
Pak si ho vzal a dalších pár hodin strávil cestováním do svého dětství, chytáním virtuálních příšerek.
Samozřejmě to okamžitě rozhlásil po celé rodině. Moje žena i ostatní děti se náramně bavily. Získal jsem tak další oficiální potvrzení, že jsem tak trochu trdlo.
Ale víte co? Vidět ten úsměv na tváři mého dospělého syna, když držel v ruce kus svého dětství, o kterém si myslel, že je navždy pryč, za to trochu otcovské ostudy rozhodně stálo.
Ztratilo se vám někdy něco na neuvěřitelně dlouhou dobu, aby se to pak objevilo na tom nejdivnějším místě? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší historky píše sám život!
