Článek
Byla zima jako v Rusku. Přes noc napadlo snad dvacet čísel nového, těžkého sněhu a foukal tak ledový vítr, že pocitově bylo snad mínus patnáct. Bydlíme v klasickém paneláku, kde parkování není přidělené, ale v zimě tu platí jeden nepsaný zákon: kdo si místo odhází, toho to místo je. Tečka.
Moje čtyřkolka, se kterou bych se vyhrabal bez problémů, byla zrovna v servisu. Museli jsme tedy jet autem manželky, Toyotou Prius, která na sebemenší vrstvě sněhu klouže a tančí jako primabalerína na ledě. Abychom se vůbec dostali na nákup do Kauflandu, strávil jsem tři čtvrtě hodiny v tomhle šíleném mrazu, co zalézal až do morku kostí, a odhazoval sníh kolem jejího auta. Byla to dřina, ale nakonec jsem vybojoval krásně čisté parkovací místo.
Pryč jsme byli sotva hodinu. Vrátíme se a já nemůžu uvěřit vlastním očím. Na „mém“, čerstvě vyčištěném a potem zaplaceném místě, si trůnil sousedův Ford. Jen tak. Ani se neobtěžoval si odházet svoje vlastní místo o pár metrů dál. V tu chvíli se ve mně vařila krev.
Nezmohl jsem se na slovo. Jen jsem beze všeho zaparkoval o ulici dál, odnesli jsme nákup a já šel rovnou do koupelny. Naplnil jsem dva velké kýbly vodou. Pak znova. A znova. Celkem jsem na jeho auto vylil asi čtyřicet litrů ledové vody. Většinu přímo na čelní sklo a kapotu. V tom mrazu to byla otázka vteřin. Než jsem vylil poslední kýbl, ten první už tvořil pevnou, sklovitou krustu. Nechal jsem dílo dokonáno a šel domů.
To nejlepší přišlo druhý den ráno. Udělal jsem si kafe, stoupl si k oknu a čekal na divadlo. A že bylo na co se dívat. Soused bezmocně škrábal po autě. Zvuk jeho škrabky, která se jen marně snažila proniknout tou několikacentimetrovou vrstvou čistého ledu, byl pro mě sladší než ranní koncert v rádiu.
Prostě mi, sakra, neber moje odházené parkovací místo.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
