Článek
Jediným kazem na této idyle byl vždycky plot. Tedy, to, co z něj zbylo. Staré, zetlelé plaňky, které se sotva držely pohromadě a které oddělovaly naši zahradu od pozemku našeho souseda, pana Zimy. Pan Zima byl rázovitý, asi sedmdesátiletý muž, který na své chalupě žil celý život a na všechny „Pražáky“, jako jsme my, se díval s mírným despektem. Náš vztah byl léta korektní, ale chladný. Zdravili jsme se přes ten polorozpadlý plot, prohodili pár slov o počasí, a to bylo vše.
Letos na jaře jsme se s manželkou Danou rozhodli, že s tím ostudným plotem konečně něco uděláme. Nakoupili jsme nové sloupky, pletivo, beton a o jednom slunečném víkendu jsme se pustili do práce. Plán byl jasný: strhnout starý plot a postavit nový, hezký a pevný. Vzal jsem si do ruky krumpáč a začal jsem kopat díry pro nové sloupky přesně na místě, kde stály ty staré.
Pracoval jsem asi hodinu, když jsem si všiml, že mě zpoza plotu pozoruje pan Zima. Stál tam, opřený o svou jabloň, a na tváři měl zamračený výraz. Po chvíli mlčení přešel blíž. „Co to tady vyvádíte, sousede?“ zeptal se drsným hlasem. „Dobrý den, pane Zimo,“ odpověděl jsem vesele. „Rozhodli jsme se konečně opravit ten plot. Bude to hezčí pro nás pro oba.“
Pan Zima se ale neusmíval. „To je sice hezký, že to bude hezčí. Ale kopete na mým,“ řekl a jeho hlas byl tvrdý jako žula. Zůstal jsem na něj zírat s krumpáčem v ruce. „Jak to, že na vašem? Vždyť kopu přesně tam, kde stály ty staré sloupky.“
„To je mi jedno, kde stály ty starý sloupky,“ odsekl. „Ten plot byl vždycky postavenej blbě. Patří o půl metru víc k vám. Tady ten kus zahrady je můj. Chcete mi ukrást půdu, vy chytráci z Prahy!“
V tu chvíli jsem věděl, že je zle. Snažil jsem se zůstat klidný. Vytáhl jsem z kapsy mobil a ukázal mu aplikaci s katastrální mapou. „Pane Zimo, podívejte, tady je to jasně vidět. Hranice pozemku vede přesně tudy. Mám to i vytištěné v chalupě.“ Pan Zima na můj telefon ani nepohlédl. „Papír snese všechno!“ rozkřikl se. „Já tady žiju padesát let! Můj otec ten plot stavěl! Já vím nejlíp, kde ten plot byl! Stál přesně u kořene týhle starý jabloně! A vy mi teď chcete tvrdit, že nějaká vaše čmáranice v mobilu je víc než paměť starýho člověka?“
Hádali jsme se asi půl hodiny. Moje žena Dana se nás snažila uklidnit, navrhovala, že zavoláme geodeta, že se nějak domluvíme. Bylo to marné. Pro pana Zimu to nebyla otázka půl metru trávy. Byla to otázka principu. Byl to boj venkova proti městu, tradice proti moderní technologii, jeho pravdy proti té mé. A on nebyl ochotný ustoupit ani o milimetr.
Frustrace a hněv ve mně rostly. Cítil jsem se nespravedlivě obviněný z krádeže. A jeho arogance mě vytáčela do nepříčetnosti. „Tak víte co, pane Zimo?“ křikl jsem nakonec. „Mně je jedno, jestli ten plot stál tady nebo o metr dál! Já ho prostě postavím tam, kde má být podle zákona!“
To byla ta poslední kapka. Pan Zima zrudl, přistoupil k jednomu z mých čerstvě usazených sloupků a vší silou do něj kopl. Sloupek se svalil do díry. „Na mým pozemku nic stavět nebudete!“ zařval.
A ve mně se něco zlomilo. Všechna moje snaha o klid a dohodu byla pryč. Popadl mě vztek. Došel jsem k tomu starému, shnilému zbytku plotu na jeho straně a začal jsem ho rukama rvát ze země. „Tak dobře!“ křičel jsem. „Když nechcete nový plot, tak tady nebude žádný!“ Ztrouchnivělé dřevo praskalo a tříštilo se. Během pár minut jsem zničil zbytek našeho společného hraničního bodu.
Stáli jsme tam, dva dospělí, udýchaní chlapi, uprostřed zničené zahrady, a zírali jsme na sebe s čistou nenávistí. Mezi našimi pozemky byla najednou jen holá, rozrytá zem. Žádný plot. Žádná hranice. Jen prázdno.
Od toho dne je mezi námi válka. Studená, tichá, ale o to horší. Když se potkáme, nepozdravíme se. Když ho vidím na zahradě, otočím se zády. On dělá to samé. Moje žena je z toho nešťastná. Snažila se s ním i s jeho ženou mluvit, ale bez úspěchu. Pro ně jsme zloději a arogantní Pražáci. Pro mě je on jen tvrdohlavý, starý blázen.
Uběhl už skoro rok. Mezi našimi zahradami stále zeje ta ošklivá, prázdná mezera. Tráva tam roste divoce, protože ani jeden z nás ji nechce posekat. Chtěl jsem si postavit nový, pevný plot, abychom měli své soukromí a jasně dané hranice. Místo toho jsem svou hrdostí a jeho tvrdohlavostí vytvořil mezi námi neviditelnou, ale o to vyšší a pevnější zeď nenávisti.
A tak teď nemáme ani plot, ani souseda. A já, když se večer dívám na tu pustou jizvu mezi našimi zahradami, si říkám, jestli ten půlmetr trávy za to všechno vlastně stál. A nejsem si jistý, co z toho mi chybí víc.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
