Článek
Letos jsem si dala obzvlášť záležet. Koupila jsem mu drahé hodinky, o kterých už dlouho mluvil. Byla jsem si jistá, že bude mít obrovskou radost.
Po večeři jsme se přesunuli k stromečku. Petr mi podal velkou, pečlivě zabalenou krabici. Byla jsem napjatá. Co to asi bude? Ten parfém, o kterém jsem mu vyprávěla? Nebo poukaz na víkendový pobyt, po kterém jsem tak toužila? S úsměvem jsem roztrhla balicí papír. A můj úsměv ztuhl.
V krabici ležela nablýskaná, digitální kuchyňská váha. S dotykovým displejem a funkcí analýzy nutričních hodnot. Zírala jsem na ni a v hlavě mi hučelo. Kuchyňská váha? To jako vážně?
Petr se na mě díval a celý zářil. Bylo vidět, že je na svůj dárek neuvěřitelně pyšný. „Co říkáš, miláčku?“ zeptal se nadšeně. „Vím, jak se teď snažíš jíst zdravě a hlídat si porce, abychom se v létě na pláži nemuseli stydět. Tohle ti pomůže! Je to ta nejlepší na trhu, váží na gramy přesně! Teď si budeš moct všechno perfektně odvážit!“
Jeho slova byla jako rána pěstí. V posledních měsících jsem se skutečně snažila trochu zhubnout. Nebylo to pro mě jednoduché. A on, místo aby mě podpořil, místo aby mi řekl, že mě miluje takovou, jaká jsem, mi na Štědrý večer, ten nejromantičtější večer v roce, daruje nástroj na kontrolu jídla. Nástroj, který mi každý den bude připomínat, že nejsem dost dobrá. Že jsem tlustá.
Nebyl to dárek z lásky. Byl to dárek z kritiky. Byl to ten nejméně romantický, nejvíce urážlivý a nejméně taktní dárek, jaký jsem kdy dostala. Chtělo se mi brečet. Ale udržela jsem se. S ledovým klidem jsem se na něj podívala a s nuceným úsměvem jsem řekla: „Děkuju, Petře. To je… velmi praktické.“
Celý zbytek večera byla atmosféra na bodu mrazu. Petr vůbec nechápal, co se stalo. „Proč jsi taková divná? Nelíbí se ti to?“ ptal se. Neodpovídala jsem. Jen jsem mlčky sledovala pohádku a snažila jsem se potlačit slzy. Kouzlo Vánoc bylo pryč.
Když přišel čas jít spát, vstala jsem a bez jediného slova jsem vzala z naší postele polštář a peřinu. Petr na mě nechápavě zíral z ložnice. „Kam jdeš? Co to děláš?“
Zastavila jsem se ve dveřích. Podívala jsem se mu do očí a v mém hlase nebyla ani stopa po Vánocích. „Jdu si lehnout na gauč,“ řekla jsem klidně. „Abys měl v posteli víc místa. Až zhubnu na tu tvoji ideální váhu, tak se možná vrátím.“
Nechala jsem ho tam stát s otevřenou pusou. Vím, že to doteď nechápe. Myslí si, že přeháním. Že jsem hysterická. Možná, že mu to časem dojde. A možná taky ne.
Ale já vím své. Ten dárek nebyl jen kuchyňská váha. Byl to symbol. Symbol jeho nepochopení, jeho nedostatku citu a jeho neschopnosti vidět mě jako ženu, kterou miluje, a ne jako projekt, který je potřeba vylepšit. A dokud tohle nepochopí, bude ten gauč v našem obýváku obsazený. I kdybych měla jíst jen salátové listy až do léta.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
