Článek
S Michalem jsme byli tak šťastní. Dokonalý pár. Před rokem jsme měli svatbu a já jsem si myslela, že mě konečně potkalo to pravé, celoživotní štěstí. Mýlila jsem se.
Posledních pár měsíců jsem cítila, jak se ode mě vzdaluje. Odmítal se se mnou milovat. I na gauči si sedal tak, aby se ke mně otočil zády. Byly to drobnosti, které jsem se snažila ignorovat. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsem paranoidní. Že on by mi to nikdy neudělal.
Udělal. A s jednou z našich nejlepších kamarádek, Lenkou. S holkou, která u nás před pár týdny byla na večeři. Která mi psala, jak se mám. Která předstírala, že je mi oporou.
Zjistila jsem to v noci. Probudila jsem se a viděla, jak vedle mě svítí jeho mobil. Psali si na Snapchatu. Ona mu psala, jak by si přála být tam a držet ho v náručí.
A on jí odpovídal. Popisoval jí, jak jsem se ho ten večer snažila svést. A dělal si z toho legraci. Z mé touhy. Z naší intimity. Vysmíval se mi s ní.
Konfrontovala jsem ho. Přiznal se. Hned. Bez boje.
Jeho výmluva? Že karanténa byla stresující. A že to nechce řešit. Že už to nechce zkoušet. Že v srdci mě má už jen jako kamarádku.
Zavolala jsem jejímu manželovi. Ten ji donutil přiznat, že se poprvé políbili už v únoru. Týden poté, co jsme s Michalem oslavili Valentýna. Týden poté, co mi k výročí koupil lahev drahého vína.
Celé měsíce jsem žila ve lži. Celé měsíce, kdy jsem se trápila, co dělám špatně, on už byl dávno citově i fyzicky jinde.
Nevím, jak dál. Jsme manželé teprve rok. Mám pocit, že mi vzal všechno a ani se neohlédl. Nechce jít ani do poradny, nechce o nic bojovat.
Nejhorší je, že jsem minulý měsíc přišla o práci. Jsem teď zavřená v našem bytě, kde na mě z každého koutu křičí vzpomínky na něj. Nemám kam utéct.
Mám příliš mnoho času na přemýšlení. Pořád dokola si v hlavě přehrávám každý moment, každé slovo. Každou jeho lež. Každou chvíli, kdy jsem se snažila se k němu přiblížit a cítila se u toho trapně a poníženě. A on se mi za zády smál.
V každém vztahu, který jsem kdy měla, mě podvedli. On měl být ten, kdo to zlomí. Měl být můj navždy.
Objednala jsem se na terapii, ale připadám si, jako bych se topila. Jak mám začít znovu, když se mi zhroutil celý svět? Jak se mám pohnout z místa, když on si prostě vybral ji a odešel?
Prošli jste si taky zradou, která vám obrátila život vzhůru nohama? Jak jste našli sílu jít dál? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže vědět, že v tom nejste sami.
