Článek
S Markem jsme spolu byli necelý rok. Fungovalo nám to skvěle. Já měla svůj malý byt na Vinohradech, on domek se zahradou v Jesenici. Víkendy jsme trávili střídavě u jednoho nebo u druhého a bylo to fajn. Měli jsme se rádi, ale zároveň jsme si nelezli do zelí.
Pak přišel březen 2020 a s ním nouzový stav. Logicky jsme se domluvili, že budu u něj. Větší prostor, zahrada pro psy, společné večery u vína… Znělo to jako zrychlený kurz dokonalého vztahu. A zpočátku to tak i vypadalo.
Jenže idylka se brzy začala drolit. Já jsem dál pracovala na plný úvazek z domova, často i přesčasy, protože stresu a úkolů bylo víc než kdy dřív. Zato Marek, jehož práce se prakticky zastavila, se nudil. A svou nudu si léčil hlukem.
Jsem člověk, který k životu potřebuje ticho. Potřebuji si zalézt s knížkou, vypnout a dobít baterky. Marek je pravý opak. U něj musela neustále hrát televize, do toho hudba a on k tomu vedl nekonečné monology o sestavě Sparty nebo o kurzech v sázkové kanceláři.
Když jsem se snažila utéct nahoru do ložnice s tím, že si chci v klidu číst, urazil se. Bylo na něm vidět, jak ho štve, že nechci dělat to, co zrovna chce on. Byla jsem čím dál podrážděnější a protivnější, což samozřejmě nebylo fér vůči němu. Cítila jsem se jako v papiňáku.
Poslední kapkou byl večer, kdy chtěl sledovat nějaký fotbalový zápas. Naplánovala jsem si tedy videohovor s holkama, mou hlavní psychickou podporou. Zalezla jsem si nahoru a snažila se na chvíli vypnout. Zničehonic jsem ale zespodu zaslechla, jak si stěžuje svému psovi: „No jo, panička s náma zase nechce být, viď, kámo?“
Srdce mi kleslo. Tohle pasivně agresivní drama bylo nad moje síly. Po hovoru jsem sešla dolů, sedla si k němu na gauč a s nuceným úsměvem se zeptala, jak si jeho tým vede. Odpovědí mi bylo jen podrážděné odfrknutí: „Konečně tu byl klid, dokud jsi nepřišla.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se buď rozbrečím, nebo po něm něco hodím. Ať udělám cokoliv, je to špatně.
Druhý den jsem se rozhodla, že musím na otočku do svého bytu. Nebyla jsem tam přes tři týdny, potřebovala jsem zkontrolovat, jestli je vše v pořádku, vyzvednout si léky na úzkost a zalít kytky, které to už musely mít za pět dvanáct.
Navrhla jsem mu, že tam pojedu sama a možná tam i jednu noc přespím. Že si potřebuju odpočinout, srovnat myšlenky a vrátit se zase v klidu a s čistou hlavou. Brala jsem to jako proaktivní řešení, jak zabránit další eskalaci napětí.
Jeho reakce mi vyrazila dech.
Když jsem si ráno balila notebook, spodní prádlo a krém na obličej, spustil. „Když chceš být sama, tak si rovnou sbal všechno a už se nevracej,“ procedil mezi zuby.
Snažila jsem se s ním mluvit, pochopit, proč to bere takhle černobíle. Proč nemůže akceptovat, že prostě potřebuju den pro sebe. Odpověděl mi, že na něj očividně kašlu a nechci s ním trávit čas, tak ať si jdu a můžeme zase začít randit, „až tenhle blázinec skončí“.
A pak udělal něco, na co do smrti nezapomenu. Vstal, posbíral zbytek mých věcí po domě, nacpal je do igelitky a odnesl mi je do auta. Beze slova.
A tak jsem tady. Sedím ve svém bytě na Vinohradech. Kytky jsem zachránila, v tichosti si nalila skleničku vína a pustila si staré díly Výměny manželek. A nejsem smutná. Necítím lítost. Cítím jen obrovskou, ohromující úlevu.
A pak mi to došlo. Nebylo to poprvé. Vzpomněla jsem si, jak jsem se měsíce trápila na jeho proleželé matraci a on můj problém ignoroval. Teprve když jsem se hystericky a naprosto nedůstojně zhroutila z nevyspání, byl ochoten to řešit.
Ten vztah asi neskončil dnes ráno. Byl mrtvý už dávno. Já jsem se jen snažila oživovat mrtvolu. A on mi vlastně tím, že mě vyhodil, prokázal obrovskou laskavost. Konečně mi ukázal, kým doopravdy je.
Máte pocit, že ve vztahu ztrácíte sami sebe? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepším řešením udělat krok zpět a nadechnout se ve vlastním prostoru.
