Článek
Po dlouhé době jsem se odhodlala jít na rande. Seznámila jsem se přes internet s Karlem, sympatickým chlapíkem, se kterým jsme si skvěle psali. Domluvili jsme se na večeři v jedné příjemné, nepříliš drahé restauraci v centru. A musím říct, že začátek večera byl naprosto skvělý. Karel byl vtipný, pozorný a náš rozhovor plynul úplně přirozeně. Říkala jsem si, že jsem konečně narazila na normálního, fajn chlapa.
Objednali jsme si jídlo. Já jsem dostala chuť na jehněčí kolínko, které v té restauraci dělají naprosto fantasticky. A právě tehdy, když servírka odnášela naše objednávky, se Karel jen tak mezi řečí zmínil, že on je vegan. Trochu jsem ztuhla. V hlavě mi okamžitě naskočily všechny ty stereotypy o veganech, kteří vás neustále poučují a odsuzují za to, že jíte maso.
Karel si zřejmě všiml mého výrazu, protože se usmál a uklidnil mě. „Neboj se,“ řekl. „Nejsem ten typ vegana, co by někoho poučoval. Klidně si to svoje jehněčí užij.“ Obrovsky se mi ulevilo. Říkala jsem si, jaký je to skvělý a tolerantní chlap. A tak jsem se uvolnila a dál si užívala hezký večer a příjemnou konverzaci.
Jídlo bylo vynikající a my jsme si dál povídali. Všechno bylo v pořádku, až do chvíle, kdy se řeč stočila na to, co oba hledáme ve vztahu. A právě tehdy Karel ukázal svou pravou tvář. Najednou, uprostřed věty, se podíval na můj prázdný talíř a řekl: „Ideálně bych samozřejmě chtěl být s jinou vegankou.“
Trochu mě to zarazilo, ale nechala jsem ho mluvit. „Vlastně jsem celou dobu čekal, co si objednáš,“ pokračoval. „A ty sis ze všeho vybrala zrovna jehněčí. Vždyť je to mláďátko.“ Jeho tón byl najednou pasivně agresivní a plný tiché výčitky. Celá ta příjemná atmosféra byla v jediném okamžiku pryč.
„Počkej,“ řekla jsem mu, protože mi to nedalo. „Vždyť jsi říkal, že nejsi ten typ, co poučuje. A teď děláš přesně to.“ On se jen rozpačitě usmál. „Jo, já vím. Promiň. Někdy si prostě nemůžu pomoct.“ Ale bylo pozdě. Ta jeho přetvářka byla odhalena.
A pak přišel ten vrchol arogance. „Ale víš co,“ řekl a podíval se na mě s povýšeným výrazem. „Kdybychom spolu začali chodit, jsem si jistý, že bys nakonec taky byla veganka. Inteligentní a otevřená žena jako ty by přece nemohla popírat pravdu, jakmile by ji uviděla.“
Zůstala jsem na něj jen zírat s otevřenou pusou. Takže on si nejen myslí, že jeho životní styl je jediná „pravda“, ale je také přesvědčen, že já, pokud jsem dostatečně inteligentní, musím dříve či později dojít ke stejnému závěru jako on. Jeho drzost a pocit morální nadřazenosti byly neuvěřitelné.
Zbytek večeře už probíhal ve velmi trapném a chladném duchu. Bylo mi jasné, že tohle je naše první a zároveň poslední rande. Když mě doprovázel na tramvaj, zeptal se mě, kdy se uvidíme příště. A byl naprosto upřímně překvapený, když jsem mu řekla, že žádné příště nebude.
„Ale proč?“ zeptal se nechápavě. Snažil se mě ještě přemluvit, ale já jsem si stála na svém. Nechtěla jsem mu tam vysvětlovat, že je arogantní pokrytec. Prostě jsem se rozloučila a odjela.
Cestou domů jsem nad tím celým kroutila hlavou. To rande začalo tak slibně. A skončilo takovou katastrofou. A to všechno jen proto, že si jeden člověk myslí, že je lepší než ostatní a že má právo je soudit a měnit. Je mi líto, Karle. Ale já se měnit nehodlám. A rozhodně ne kvůli někomu, kdo si myslí, že inteligence se měří podle toho, jestli jíte, nebo nejíte maso.
