Článek
Když jsem se po škole konečně vyučil a našel si svou první práci, musel jsem rychle sehnat nějaké bydlení. Na vlastní byt jsem samozřejmě neměl, a tak jsem si našel podnájem. Byl to pokoj ve velkém bytě jedné starší paní, Věry. Bylo jí skoro šedesát, byla rozvedená a bylo na ní vidět, že je trochu osamělá. Od začátku byla neuvěřitelně milá. Připadala mi spíš jako starostlivá teta než jako paní domácí.
První měsíc probíhal naprosto v klidu. Chodila do práce, já do své, občas jsme prohodili pár slov v kuchyni. Až do jedné osudné noci, která všechno změnila. Byl jsem s kamarády na pivu a vrátil jsem se domů v docela podnapilém stavu. Chtěl jsem si jít do kuchyně pro led do další skleničky, kterou jsem si chtěl dát u sebe v pokoji.
V obýváku ale seděla paní Věra a dívala se na televizi. Dávali zrovna nějakou starou českou kriminálku, kterou mám moc rád. Zůstal jsem tam chvíli stát a koukal jsem s ní. „Já si taky zrovna nalévám víno,“ řekla a usmála se na mě. „Jestli chceš, můžeš se dívat se mnou.“ Kdybych byl střízlivý, asi bych se slušně omluvil a šel si lehnout. Ale měl jsem v sobě pár piv a ten film byl zrovna napínavý. A tak jsem řekl, že ano.
Sedl jsem si na gauč a ona mi nalila skleničku. První díl jsme sledovali skoro mlčky. Pak si šla pro další víno. A když se vrátila, nesedla si na své místo, ale sedla si těsně vedle mě. V tu chvíli jsem věděl, kam to směřuje. V hlavě se mi honily myšlenky. Je to moje domácí. Je o tolik starší. Co se stane, když řeknu ne? Vyhodí mě?
Uprostřed dalšího dílu mi položila ruku na stehno. A já, v tom opileckém a zmateném stavu, jsem si prostě řekl: „Co na tom sejde.“ A udělal jsem první krok. Ten večer jsme spolu skončili v posteli.
Od té noci se náš vztah změnil. Občas, jednou za pár týdnů, mi napíše zprávu, jestli se nechci stavit na skleničku. A já vím, co to znamená. Náš poměr je zvláštní. Nikdy o tom nemluvíme. Jen se to prostě stane. A druhý den se k sobě zase chováme jako domácí a nájemník. A právě tady začíná můj současný problém.
Před pár měsíci jsem totiž potkal jednu holku. Anetu. A zamiloval jsem se. Je to vážné a já mám pocit, že je to ta pravá. A s tím přišel i obrovský pocit viny. Vím, že s Anetou nespím s nikým jiným, ale ten můj tajný poměr s paní Věrou mi připadá jako obrovská zrada.
Musím to ukončit. Vím to. Ale neuvěřitelně se toho bojím. Co když se naštve? Co když se urazí? Co když mi udělá ze života peklo? Nebo, a to je nejhorší, co když mi prostě dá výpověď z nájmu? Nemám kam jít a nemám našetřeno na kauci na nový byt.
Jsem v pasti. Na jedné straně je můj nový, krásný vztah s Anetou, který nechci zničit lží. A na druhé straně je moje paní domácí, která má nade mnou obrovskou moc. Pokaždé, když se vidíme, mám stažený žaludek. A pokaždé, když mi od ní přijde zpráva, jestli se „nechci stavit“, panikařím.
Vím, co musím udělat. Musím sebrat odvahu a říct jí, že už to dál nejde. Že jsem si někoho našel a že chci, abychom byli zase jen domácí a nájemník. Ale ten strach z její reakce mě naprosto ochromuje. Každý den to odkládám. Ale vím, že to takhle dál nejde. Musím si vybrat. A já si chci vybrat Anetu. Jen doufám, že mě to nebude stát střechu nad hlavou.
