Článek
Známe se celý život. Vyrostli jsme na malém městě, kde každý zná každého. Chodit jsme spolu začali, když jí bylo sedmnáct. Před dvěma lety jsme se společně přestěhovali do Prahy. Ona šla na vysokou, já začal pracovat jako truhlář. Myslel jsem, že máme před sebou celý život.
Před dvěma týdny se mi zhroutil svět. Aneta mi oznámila, že je těhotná. Ve třetím týdnu. Věděl jsem s naprostou jistotou, že to dítě nemůže být moje. Vždycky používám ochranu, nikdy nepiju ani neberu drogy. Zatlačil jsem na ni a ona se přiznala.
Během školního výletu se vyspala se studentem z Erasmu. Prý to byl jen jednorázový úlet bez citů, na který by nejradši zapomněla.
Byl jsem v šoku. Den jsem jen zíral do zdi a snažil se to zpracovat. Pak jsem udělal to jediné, co mi přišlo správné. Rozešel jsem se s ní. Nejsem připravený vychovávat cizí dítě a nedokážu jí odpustit takovou zradu. Alespoň ne teď.
Abych jí to nekomplikoval, domluvil jsem se se šéfem, že budu dočasně bydlet na ubytovně pro dělníky v naší dílně. Nechal jsem ji v našem pronajatém bytě, za který platím plný nájem, aby měla čas si v klidu najít něco jiného.
A tehdy začalo to pravé peklo. Zprávy se rozkřikly a můj telefon nepřestal zvonit. Její rodiče, naši společní přátelé, a co je nejhorší, i moji vlastní rodiče. Všichni na mě tlačí, abych se k ní vrátil.
Nejvíc mě ničí můj vlastní otec. Voláme si každý druhý den a pokaždé je to stejné. Křičí na mě, že se chovám jako sobec. Že Aneta je přece „hodná holka“ a tohle byla jen „mladická nerozvážnost“. Že ji nemůžu opustit v takové situaci.
Jeden z našich kamarádů mi dokonce napsal, že je to moje zodpovědnost, protože se do Prahy přestěhovala kvůli mně.
Mám zlomené srdce a připadám si neuvěřitelně sám. Jako by se celý svět spikl proti mně a nikoho nezajímalo, jak se cítím já. Ten, kdo byl podveden. Jediný člověk, kdo při mně stojí, je moje mladší sestra.
Už jsem to nevydržel. Včera jsem jí zavolal a ona zítra ráno sedá na vlak, aby se mnou strávila víkend. Zburcoval jsem i rodiče, naše i její. O víkendu se máme všichni sejít a probrat to.
Děsím se toho, co přijde. Chtěl bych se nejradši sebrat, odstěhovat se na druhý konec republiky a začít znovu. Ale nemám na to odvahu. Cítím se zrazený, opuštěný a naprosto ztracený.
Máte pocit, že vás vaši nejbližší neposlouchají, nebo se cítíte ve vlastní rodině jako cizinec? Svěřte se se svým trápením na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy stačí, když váš příběh uslyší alespoň někdo.
